Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 8 To 53/2024-785 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. ledna 2024 sp. zn. 2 T 139/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 8, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2T 139/2012 ze dne 23. 1. 2024 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení promlčení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jak mu byl tento uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2013 č. j. 2 T 139/2012-316 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2013 č. j. 5 To 237/2013-404. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, ta však byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 53/2024-785 ze dne 27. 2. 2024 zamítnuta.
2. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. V odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že počínaje dnem 7. 8. 2013, nejpozději dnem následujícím, počala běžet promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 94 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, která v případě stěžovatele činí pět let. Tato tedy mohla uplynout nejpozději dne 8. 8. 2018. Dne 1. 6. 2015 byl na stěžovatele vydán Evropský zatýkací rozkaz. Zde došlo ve smyslu odst. 4 písm. a) a odst. 5 citovaného zákonného ustanovení k přerušení běhu promlčecí lhůty a započala běžet lhůta nová. Ta byla opět přerušena, a to dne 11. 6. 2016, kdy byla vydána žádost o provedení opatření, nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu.
3. Stěžovatel především namítá, že není na jisto postaveno, že pobýval v cizině, natož aby bylo zjišťováno jak dlouho a v jakém období. Skutečnost, že byl zadržen dne 12. 9. 2022 na území Itálie, nesvědčí o tom, že zde pobýval po celou dobu. Stěžovatel prý již v odůvodnění podané stížnosti ze dne 6. 2. 2024 mimo jiné uvedl, že není známo, kdy se soud dozvěděl o tom, že měl stěžovatel v cizině spáchat přestupek dne 27. 6. 2017. Tato skutečnost ostatně sama o sobě neprokazuje, že stěžovatel pobýval po celou dobu, kdy nebyl trest vykonán, na území Itálie.
Tato skutečnost pouze prokazuje, že na území cizího státu pobýval tohoto dne. Sama žádost o přidělení daňového čísla také není důkazem o trvalém pobytu na území daného státu. Soudy obou stupňů se podle stěžovatele nesprávně spokojily s konstatováním, že stěžovatel ve své výpovědi před italským soudem, kterou se snažil odvrátit vydání do České republiky, potvrzoval svůj pobyt na území Itálie v období delším než pět let, a že mu v jeho snaze pomáhala přítelkyně. Tvrzení o dlouhodobém pobytu v Itálii však byla přípustná forma obhajoby stěžovatele, neboť se snažil o to, aby nebyl vydán do České republiky, přičemž má právo v rámci obhajoby uvádět i lež.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo. Jak k podstatě věci uvedl Krajský soud v Brně, stěžovatelovy námitky v tom směru, že nebyl dostatečně prokázán jeho pobyt v Itálii, byly vyvráceny mimo jiné jeho vlastní výpovědí. Ale i kdyby se nezdržoval v rozhodné době neustále v cizině, pak je nepochybné, že soud prvního stupně činil opatření, směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení se jedná, a běh promlčení tak byl přerušen.
5. Soudní řízení proběhlo v daném případě postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
6. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, z jakých důkazů při posuzování otázky promlčení vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech věci.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu