Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019 č. j. 20 Co 27/2019-39, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019 č. j. 28 Co 1/2019-15 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019 č. j. 91 Co 405/2018-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2019 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Svým obsahem však přímo proti uvedeným rozhodnutím nijak nebrojí, jde spíše toliko o výraz nespokojenosti stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, resp. jejich kritiku.
2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků, mimo jiné nedostatkem povinného právního zastoupení.
O těchto náležitostech však má stěžovatel bezpochyby povědomí, když k Ústavnímu soudu již dříve učinil nespočet podání a v rámci nich byl Ústavním soudem vždy poučen o náležitostech ústavní stížnosti i o případných následcích neodstranění vad podání, a to v rámci výzvy k odstranění vad podání [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2127/16 ze dne 12. 7. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 1778/16 ze dne 19. 7. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1779/16 ze dne 13. 9. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 293/16 ze dne 20.
4. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3759/15 ze dne 10. 3. 2016]. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobně byl stěžovatel již poučen o tom, že Ústavní soud neustanovuje právního zástupce pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti.
3. Podle judikatury Ústavního soudu není v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2371/10 ze dne 4. 1. 2011 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/08 ze dne 24. 9. 2008). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informace o náležitostech návrhu, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně tímto způsobem již Ústavní soud postupoval ve věci tohoto konkrétního navrhovatele vícekrát [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3639/18 ze dne 27. 11. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 513/18 ze dne 19. 2. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 2418/17 ze dne 8. 8. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 2419/17 ze dne 7. 8. 2017 a další].
4. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2019
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj