Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného Mgr. Janem Pernicou, advokátem se sídlem Polní 780/92, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023, č. j. 7 Tdo 163/2023-1129, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2022, č. j. 3 To 137/2022-1070, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. června 2022, č. j. 88 T 122/2021-1039, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 88 T 122/2021-1039, stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (v bodech 1-3), přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku (v bodě 2) a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (v bodě 2) a odsoudil jej podle § 209 odst. 4, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud rozhodl o náhradě škody.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 3 To 137/2022-1070, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. 7 Tdo 163/2023-1129, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že z provedeného dokazování jednoznačně neplyne naplnění subjektivní stránky protiprávního jednání, protože nikdy neměl v úmyslu páchat trestnou činnost. Tvrdí, že byl sám uveden v omyl třetí osobou, která se vydávala za P. P. Stěžovatel se domníval, že se opravdu podílí na procesu vyřizování úvěru a pronajímání bytu, prostředky odevzdává třetí osobě a sám si ponechává pouze odměnu za svou činnost. K prokázání své neviny navrhl celou řadu důkazů, které se údajně nachází v hotelu Schloss Wilhelminenberg ve Vídni. Soudy je však odmítly provést a výrok o vině postavily na řetězci okolností, z nichž skutková zjištění plynou pouze nepřímo. Závěr o naplnění subjektivní stránky je podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními.
7. Námitky stěžovatele představují pouze pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které nejsou v ústavní stížnosti nijak významně reflektovány. Takto koncipované námitky pak vzhledem k roli Ústavního soudu zásadně nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud proto pro stručnost (srov. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Lze snad jen krátce zrekapitulovat, že stěžovatelova obhajoba spočívající v tvrzení, že si nebyl vědom protiprávnosti činnosti, kterou v pracovněprávním vztahu k osobě vydávající se za P., byla zcela vyvrácena provedeným dokazováním, když se předně orgánům činným v trestním řízení ani rozsáhlým pátráním nepodařilo osobu tohoto jména, navíc údajně vystupující jako advokát, ztotožnit.
Své přesvědčení o účelovosti tvrzení o existenci P., za nějž ve skutečnosti jednal stěžovatel, obecné soudy podpořily logickým propojením údajů z výpovědí poškozených a řady svědků s výpisy z bankovních účtů, daty z mobilních telefonů a e-mailové komunikace. Způsob vystupování stěžovatele vůči poškozeným, které uváděl v omyl, aby z nich vylákal finanční prostředky v inkriminovanou dobu, soudy jednoznačně vyhodnotily jako jednání v úmyslu přímém. Obecné soudy logicky vysvětlily, proč považovaly za nadbytečné provedení důkazu ohledáním věcí, které si stěžovatel údajně zapomněl ve vídeňském hotelu, neboť by nemohlo zvrátit důkazy o jednání stěžovatele.
V takové situaci neodporuje ústavnímu pořádku, je-li takový důkaz považován za nadbytečný.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu