Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 30 Cdo 374/2024-532, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v rozsudku ze dne 25. 4. 2023 č. j. 10 C 359/2016-463 konstatoval, že v řízení ve věci žaloby u Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 165/2013 došlo k porušení základních práv stěžovatele (jako žalobce) na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice (jako žalovaná) a hlavní město Praha (jako vedlejší účastník na straně žalované) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 68 468 Kč (výrok III).
3. Tento rozsudek napadla vedlejší účastnice i hlavní město Praha odvoláním. Protože posledně uvedený subjekt z odvolacího řízení vystoupil, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 54 Co 217/2023-500 uložil stěžovateli zaplatit hlavnímu městu Praha na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2023 č. j. 54 Co 217/2023-502 městský soud rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 800 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že zčásti není podle § 237 o. s. ř. přípustné a zčásti postrádá náležitost stanovenou v § 241a odst. 2 o. s. ř., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud se plně vyjádřil jen k tomu, že byla posuzována ta část řízení, která probíhala před soudem, avšak k otázce "přiměřenosti řízení", resp. otázce průtahů (nečinnosti) v řízení se vyjádřil pouze obecně a jen dílem. Nevzal prý v potaz, že městský soud nezohlednil všechna kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu, když za zásadní považoval, že městský soud má mnoho případů a musí je rozhodovat postupně podle nápadu.
6. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká i to, že se řádně neseznámil s obsahem podaného dovolání, protože směšuje vymezené otázky, které odůvodňují přípustnost dovolání, s argumentací ohledně důvodu dovolání. Námitka, že mělo být přihlédnuto také k uplatněné nepřiměřené délce nalézacího řízení (tedy že "délka celého řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací byla nepřiměřeně dlouhá, že mělo být posuzováno řízení jako celek, nikoliv jen jeho část, která probíhala před správním soudem, že mělo být přihlédnuto k tomu, že informace má být dle zákona poskytnuta ve lhůtě 15 [...] dnů a že mělo být v neposlední řadě přihlédnuto také k tomu, že samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé [...]"), byla uvedena v rámci důvodu dovolání, a že zde neformuloval právní otázku "ve smyslu přípustnosti dovolání".
7. Stěžovatel má za to, že mu byl zamezen přístup k (dovolacímu) soudu, neboť řádně vymezil otázky, které zakládají přípustnost dovolání, Nejvyšší soud však jako součást otázek zakládajících přípustnost dovolání vzal jeho právní stanovisko k nesprávnému právnímu posouzení s tím, že mu nedůvodně vytknul, že žádnou právní otázku, která má být řešena, nenastolil. Postupoval tak v rozporu s nálezy Ústavního soudu, podle kterých nelze vymezení přípustnosti dovolání zaměňovat s dovolacím důvodem. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud s formulovanými otázkami nevypořádal, pominul jeho konkrétní argumentaci a také nesprávně uvedl, že (nepřípustně) odkazoval na některé ze svých předchozích vyjádření. Stěžovatel má za to, že dovolání bylo tzv. projednatelné a zakládá nejméně jednu otázku, která byla vyřešena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou judikaturou.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí již neměl k dispozici.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Z napadeného usnesení plyne, že se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř., a to v souvislosti s jednotlivými námitkami, které stěžovatel uplatnil. V bodě 7 srozumitelně vysvětlil, že nekorespondují-li námitky (konkrétně že odvolací soud posuzoval jen tu část řízení, které probíhala před soudem, a že nepřihlédl ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) se skutečností, nemůže z nich plynoucí otázka přípustnost založit. Jde-li o první námitku, stěžovatel sám uvedl, že se k ní Nejvyšší soud vyjádřil, a jde-li o druhou námitku, ani ta nemůže být jakkoliv důvodná, protože stěžovatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud nevzal v potaz, že městský soud nezohlednil všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neodpovídá odůvodnění napadeného usnesení.
11. V bodě 8 pak Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu vysvětlil, proč ani stěžovatelova námitka, že délka posuzovaného řízení měla být shledána nepřiměřenou, nemůže přípustnost dovolání založit. V rámci toho se vyjádřil jak ke stěžovatelově námitce, že městský soud přihlédl i k množství sporů, které stěžovatel vede, tak i k poukazu stěžovatele na lhůty ve správním řízení. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by se Nejvyšší soud argumentací uplatněnou v dovolání nezabýval, resp. nevypořádal.
12. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že zaměnil jím uvedený důvod dovolání s právní otázkou ("ve smyslu přípustnosti dovolání"). Z ústavní stížnosti však není patrno, jaké by tato údajná záměna měla mít ústavněprávní konsekvence. Jen pro úplnost možno dodat, že vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se - vcelku logicky - vymezuje i otázka, kterou má dovolací soud řešit, resp. ve vztahu ke níž zkoumá přípustnost dovolání s ohledem na kritéria upravená v § 237 o. s. ř. Dovolatel je povinen vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o.
s. ř., a tedy tak, aby se podávala konkrétní otázka hmotného či procesního práva, a v souvislosti s ní uvést, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněný a také (v závislosti na uplatněném předpokladu přípustnosti) z jakého důvodu, a to specifikací konkrétní judikatury dovolacího soudu (či Ústavního soudu). Nejvyšší soud nijak nepochybil, když důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) "spojil" s právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., a ani když uzavřel, že uvedením judikatury dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nelze zhojit vadu spočívající v absenci vymezení důvodů dovolání.
13. Namítá-li stěžovatel (patrně) v této souvislosti, že i když své právní stanovisko formuloval, Nejvyšší soud mu nedůvodně vytknul, že žádnou právní otázku nenastolil, pak podle všeho nesouhlasí se závěrem v bodě 9 napadeného usnesení. Podle Nejvyššího soudu dovolání postrádalo náležitost podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže stěžovatel toliko uvedl, že i samotné odškodňovací řízení považuje za nepřiměřeně dlouhé. Ani zde nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soudu vytknul, neboť je evidentní, že dovolání bylo v tomto bodě vadné. Za této situace považuje Ústavní soud za zbytečné zabývat se další námitkou proti závěru Nejvyššího soudu, že obsah dovolání odporuje pravidlu obsaženému v § 241a odst. 4 o. s. ř.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu