Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Smilka, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 16, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, č. j. 30 Cdo 3615/2014-499, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 53 Co 71/2014-464, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 134/2010-441, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2014, č. j. 53 Co 71/2014-464, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2013, č. j. 10 C 134/2010-441, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 19,689.162,47 Kč, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád - dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), která mu měla vzniknout tím, že půjčil finanční prostředky společnosti SKOMA, s.
r. o., jejímž byl jednatelem a společníkem, a která však poté v důsledku nepřiměřené délky dvou soudních řízení ztratila možnost vymoci dvě pohledávky od svých dlužníků. Následně a podle žalobce v příčinné souvislosti s nevymožením těchto dvou uvedených pohledávek byl na majetek společnosti SKOMA, s. r. o., prohlášen konkurs, pročež tato společnost nemohla splatit své závazky vůči žalobci (které byly v konkursním řízení uspokojeny jen částečně). Odvolací soud svoje rozhodnutí založil ve shodě se soudem prvního stupně na závěru, že žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, když příčinou vstupu společnosti SKOMA, s.
r. o., do likvidace a následného konkursu, a tedy i vzniku škody na straně žalobce, byla špatná výkonnost společnosti, nikoliv nevymožení pohledávek za jejími dvěma dlužníky. Pokud se jednalo o část škody, která měla žalobci vzniknout tím, že mu společnost SKOMA, s. r. o., nemohla uhradit jako splátku dluhu finanční prostředky, které by získala od svých dlužníků, kdyby v soudních řízeních nenastaly průtahy (2,795.236 Kč s příslušenstvím z celkové žalobcem tvrzené škody ve výši 19,689.162,47 Kč), odvolací soud uvedl, že tvrzení žalobce, že by společnost SKOMA, s.
r. o., žalobci půjčku z těchto prostředků částečně splatila, je hypotetické a nepravděpodobné, když do konce roku 1996 tato společnost žalobci neuhradila žádnou ze čtyř dalších splatných půjček. Ani v této otázce se tedy žalobci podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat příčinnou souvislost.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, č. j. 30 Cdo 3615/2014-499, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů.
Pokud pak žalobce brojí proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod [srov. § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Pokud žalobce namítal, že jako jednatel společnosti SKOMA, s. r. o., měl přímou vazbu na tuto společnost, tedy pokud poškodily průtahy v řízení uvedenou společnost, poškodily rovněž žalobce, jedná se podle dovolacího soudu o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
sp. zn. II. ÚS 3750/11
(N 162/66 SbNU 415) nebo nález ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08
(N 203/54 SbNU 519)], v nichž byl kritizován přílišný formalismus při posuzování příčinné souvislosti, či dokonce Ústavní soud vyslovil opačný názor. V dané věci nastavily soudy podmínky pro vznik odpovědnosti podle názoru stěžovatele natolik restriktivně, že učinily ústavně zaručené právo na náhradu škody fakticky iluzorním. Na podporu své argumentace ohledně existence příčinné souvislosti stěžovatel ještě rozebírá tzv. teorii ztráty šance (resp. očekávání).
5. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, které má spočívat v tom, že soudy nedostatečně zdůvodnily, proč neshledaly existenci příčinné souvislosti. V této souvislosti uzavírá, že soudy zamítly žalobu na základě tvrzení, která nebyla podložena jasnými důkazy. V současnosti je ovšem obtížné dokázat, jak by se vyvíjela ekonomická situace společnosti SKOMA, s. r. o., pokud by k průtahům v řízení nedošlo, avšak je zcela jednoznačné, že vymožení pohledávek by společnosti v jejím hospodaření pomohlo.
7. Obsahem ústavní stížnosti je především prezentace vlastního názoru stěžovatele na problematiku, která byla předmětem dosavadního soudního řízení a soudních rozhodnutí. Jedná se zejména o otázku existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a škodným jednáním (v konkrétní věci spočívajícím v průtazích v řízení). Stěžovatel se snaží předestřít, jak měly soudy, dle jeho názoru, postupovat a rozhodovat a po Ústavním soudu požaduje přezkoumání otázky existence příčinné souvislosti. Stěžovatel však přehlíží, že není úkolem Ústavního soudu, aby přehodnocoval právní závěry obecných soudů, pokud tyto nedosahují ústavněprávní roviny, jak se ovšem snaží stěžovatel naznačit. V dané věci Ústavní soud k závěru o ústavněprávním rozměru argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nedospěl.
8. Ústavní soud je nucen opakovaně zdůraznit, že posouzení otázky příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za škodu je záležitostí výkladu podústavního práva a tedy věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen zcela výjimečně, což v dané věci nenastalo. Soudy, které rozhodovaly o nároku stěžovatele na náhradu škody způsobené průtahy v řízení, dospěly k závěru, že podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (průtahy), který nastal v řízeních mezi společností SKOMA, s.
r. o., jako dlužnicí stěžovatele a jejími dlužníky, a škodou vzniklou samotnému stěžovateli, nebyla splněna. Tento závěr je přitom podložen dostatkem skutkových zjištění, které vyplývají zejména ze znaleckého posudku vyhotoveného v rámci řízení před soudem prvního stupně, a je rovněž v napadených rozhodnutích náležitě a řádně zdůvodněn (škoda tvrzená stěžovatelem neměla přímou příčinnou souvislost s jednáním státu, ale měla svůj původ ve špatné ekonomické situaci společnosti SKOMA, s. r. o., způsobené především nedostatečnou výkonností, vysokou ztrátovostí a neúspěšností obchodních aktivit).
Ústavní soud nepovažuje tento závěr soudů za přílišně formalistický, a to ani z pohledu stěžovatelem citovaných nálezů, které se navíc týkají jiných skutkových situací (zde je třeba podotknout, že Ústavní soud vždy zastával názor, že každý případ je třeba posuzovat individuálně podle daných okolností případu), a tedy za vybočující z mezí ústavnosti a rozporný s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
9. Ústavní soud uzavírá, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu