Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Štěpánka, zastoupeného Mgr. Lucií Tyčovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022 č. j. 25 C 74/2021-71 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023 č. j. 54 Co 144/2022-160, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. 5. 2023 doručena ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a 3, a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Tato újma mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích. Předmětné informace žalovaná zveřejňovala v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., jehož ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; č. 149/2020 Sb.), a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne 31. 12. 2020.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v počínání žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu následně potvrdil jako věcně správný.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , který zrušil právní úpravu vycházející ze zákona o střetu zájmů novelizovaného zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jež umožnila plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění). Stěžovatel vzhledem k porušení jeho práv nepovažuje za relevantní odloženou vykonatelnost citovaného nálezu, neboť dle jeho argumentace, stát neměl právo nadále porušovat stěžovatelova ústavně zaručená práva na základě zrušené právní úpravy.
Stěžovatel uvádí, že Ústavní soud vydal dne 27. 12. 2022 nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 , z něhož dovozuje, že platnost a účinnost určité zákonné normy nemůže představovat překážku ochrany základních práv a svobod, a že nelze ústavně zaručená práva přehlížet pouze proto, že určitou úpravu stanoví zákon, který je již na základě nálezu Ústavního soudu považován za protiústavní. Stěžovatel uvádí, že k zásahu do jeho práv došlo nesprávným postupem žalované, a to plošnýma přímým zveřejňováním osobních údajů (podaných oznámení), a to jak v době před vydáním nálezu Pl.
ÚS 38/17 , tak i po jeho vydání, kdy již žalovaná věděla o protiústavnosti takového postupu. Stěžovatel dále uvádí, že se obecné soudy nijak nevypořádaly ani s čl. 8 odst. 1 a 2 EÚLP, který je dle jeho názoru v tomto případě přímo aplikovatelný.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, v jehož věci bylo vedeno řízení, skončené rozhodnutím napadeným v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je tak k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
8. V projednávané věci jde primárně o určení, zda lze postup žalované posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17
. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 bez ohledu na to, že uvedené bylo již překonáno stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 (č. 4/2023 Sb.). V citovaném stanovisku plénum Ústavního soudu dospělo k jasnému závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu žalované, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti.
Ze stanoviska přitom zároveň vyplývá, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů v období do 31. 12. 2020 nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem. S těmito závěry není posouzení v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze co do výsledku rozporné; napadené rozhodnutí proto z ústavního hlediska zjevně obstojí (viz obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 25/23 ze dne 24. 1. 2023, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2280/22 ze dne 13.
12. 2022). Ústavní soud tedy v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného stanoviska.
9. Ústavní soud v posuzované věci nedospěl k závěru o porušení základních práv stěžovatele a ani v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal pochybení. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu