Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou JUDr. VOLNÁ & PARTNERS s.r.o. advokátní kancelář, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2023 č. j. 47 To 459/2022-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 30. května 2023 se stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo především do jemu ústavně zaručených práv na řádný proces a na vlastnictví majetku.
2. Z obsahu stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 1. listopadu 2022 č. j. KRPT-14331-247/TČ-2021-070082 zahájilo trestní stíhání stěžovatelova syna P. D. (dále jen "obviněný") pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
Stejným usnesením bylo zahájeno trestní stíhání dalších deseti osob. Podstatou údajné trestné činnosti dané skupiny má být krácení spotřební daně z tabáku, přičemž jen obviněný měl nedovoleným skladováním a distribucí tabákových výrobků způsobit škodu na spotřební dani ve výši přibližně 23,4 mil. Kč. Před zahájením trestního stíhání proběhla domovní prohlídka ve stěžovatelově bytě v místě faktického bydliště obviněného, v rámci které byly policií nalezeny hotovostní peněžní prostředky v celkové výši přibližně 845 tis.
Kč. Dále proběhla prohlídka jiných prostor a pozemků - vozidla BMW 320 D (RZ XXX), v rámci níž obviněný potvrdil, že tento vůz fakticky užívá.
3. Usnesením ze dne 7. listopadu 2022 č. j. KRPT-14331-636/TČ-2021-070082 policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") za použití § 79a odst. 1 téhož zákona předmětné peněžní prostředky a vozidlo zajistil, a to jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS v Ostravě") napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost postupem dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především práva na řádný proces a práva vlastnit majetek. Věcně stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále mylné (a dokazováním nepodložené) závěry o vlastníkovi zajištěných peněžních prostředků a vozidla. Stěžovatel stručně řečeno tvrdí, že skutečným vlastníkem zajištěných prostředků i vozidla je on a nikoli obviněný. Uvedené prostředky si samostatně naspořil během celého života a v jeho domácnosti byly v hotovosti umístěny proto, že byly určeny na nákup dalšího vozidla. Rovněž zajištěné vozidlo, které sice užíval obviněný, si po právu zakoupil pro sebe a je na něj řádně evidováno.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným usnesením a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
8. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl.
2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za neústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4.
listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03 , ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19 ).
9. Jak plyne z napadeného usnesení a aplikovaných zákonných ustanovení, podmínky zákonného podkladu a odpovídající kompetence orgánů veřejné moci pro vydání napadených usnesení byly splněny, což stěžovatel ani nikterak nezpochybňuje. Klíčovou námitkou stěžovatele jsou údajně nesprávné závěry KS v Ostravě (a potažmo policejního orgánu) o tom, kdo je vlastníkem zajištěných peněžních prostředků a vozidla, a z toho resultující neústavní zásah zajištění do stěžovatelova vlastnického práva k nim. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je však patrné, že tuto argumentační linii obviněný a stěžovatel razili již během řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zajištění.
Aspektu vlastnictví se proto KS v Ostravě v reakci na danou argumentaci věnoval a jím vydané napadené rozhodnutí se dle názoru Ústavního soudu v žádném, natož podstatném, ohledu neprotiví východiskům aplikované právní úpravy. Napadené usnesení KS v Ostravě je co do míry podrobnosti a přesvědčivosti odůvodnění zpracováno dostatečně, a to mimo jiné proto, že bylo vydáno ještě v relativně rané fázi věci, kde se orgány činné v trestním řízení stále oprávněně pohybují v rovině pravděpodobnosti, nikoli (praktické) jistoty.
KS v Ostravě ani nelze v ústavní rovině důvodně vytýkat, že se v pozici přezkumné instance v podrobnostech týkajících se zejména skutkových okolností případu rozumným způsobem odkazuje na usnesení policejního orgánu o zajištění, na které procesně navazuje (a které ústavní stížností napadeno nebylo a nebylo k ní ani přiloženo). V řízení o stěžovatelově stížnosti a napadeném rozhodnutí nebylo povinností KS v Ostravě, aby veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele a zjištění policejního orgánu znovu dopodrobna rozebíral, případně je přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní závěry.
Rovněž z pohledu Ústavního soudu lze proto shrnout, že postup podle § 79g trestního řádu přicházel do úvahy v situaci, kdy zajištěné prostředky a vozidlo nebylo možno (v reálném čase) bezpečně kvalifikovat jako přímý výnos z trestné činnosti obviněného, a proto k jejich zajištění přistoupil policejní orgán tímto zvoleným způsobem, přitom jejich zajištění jakožto náhradní hodnoty je povinen za daných okolností strpět nejen obviněný, ale i stěžovatel jako jeho otec, u něhož byly nalezeny a jehož vysvětlení ohledně jejich vlastnictví a původu KS v Ostravě po zohlednění poznatků policejního orgánu neuvěřil.
S ohledem na skutečnosti rekapitulované především v bodě v 9 napadeného rozhodnutí nelze závěry KS v Ostravě označit za neobhajitelné, ba naopak. V tomto směru nejde o žádný neústavní exces představující soudní svévoli či případ hodnotové disproporce, kde by základní práva stěžovatele byla neústavně umenšována tím, že by na úkor jeho (tvrzeného) majetku byl český stát bezdůvodně upřednostňován. K bližším úvahám v dané věci lze odkázat rovněž na odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2024 sp. zn. III.
ÚS 1419/23 , jež sice bylo třetím senátem Ústavního soudu vydáno ve věci obviněného (syna stěžovatele), které se však týkalo téhož napadeného rozhodnutí a vycházelo z naprosto stejných skutečností, s jehož odůvodněním a závěry se druhý senát nyní (předběžně) posuzující ústavní stížnost stěžovatele plně ztotožňuje. Uvedený odkaz je dle názoru druhého senátu dostatečný a přiléhavý o to více, že argumentace v obou ústavních stížnostech je konstruována obdobně, přičemž v řadě pasáží se obě ústavní stížnosti shodují dokonce doslovně.
10. Ústavní soud uzavírá, že neshledal v napadeném rozhodnutí žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, a proto o stěžovatelově ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu