Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, právně zastoupené Mgr. Janem Pflegrem, advokátem se sídlem Polanecká 847/49a, Svinov, 721 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2024 č. j. 5 As 35/2024-18, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího správního soudu. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl její návrh na prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti (výrok I.), odmítl její kasační stížnost (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 16. 2. 2024 podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 14 A 96/2023-34. Pro doplnění kontextu Ústavní soud dodává, že městský soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 22. 2. 2023, č. j. 10.01-000068/23-002. Česká advokátní komora rozhodla, že se stěžovatelce neurčuje advokát k poskytnutí právní služby podle § 18c zákona o advokacii.
Nejvyšší správní soud stěžovatelku dne 22. 2. 2024 vyzval k doložení plné moci prokazující, že je pro řízení o kasační stížnosti právně zastoupena advokátem. K odstranění této vady jí stanovil lhůtu 15 dnů a poučil ji, že v případě, že plnou moc nedoloží, její kasační stížnost odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Lhůta stěžovatelce uplynula dne 15. 3. 2024. Stěžovatelka téhož dne (tj. poslední den lhůty) požádala o dodatečné prodloužení lhůty z důvodu, že ji oslovení advokáti odmítli právně zastupovat, proto požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta.
Nejvyšší správní soud její žádost zamítl výrokem I. nyní napadeného usnesení a její kasační stížnost odmítl (viz výše).
3. Nejvyšší správní soud své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k prodloužení lhůty odůvodnil stručně řečeno tím, že stěžovatelka již byla z předchozích řízení (která jsou Nejvyššímu správnímu soudu známa z jeho úřední činnosti) dobře poučena o povinném právním zastoupení v řízení o kasační stížnosti. O této povinnosti byla ostatně poučena již v předcházejícím rozsudku Městského soudu v Praze. Nelze tedy tvrdit, že by o povinnosti věděla "pouze" 15 dnů, po které trvala určená lhůta. Dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelka podle jeho názoru nevyvíjela dostatečnou aktivitu, aby si právní zastoupení advokátem zajistila. Odkázal také na svou judikaturu, podle které opakované vyčkávání na určení advokáta v řízení, ve kterém je napadáno rozhodnutí o neurčení advokáta, může vést k zacyklení soudních sporů. Upozornil na to, že v případě stěžovatelky se vytrácí smysl a účel soudního přezkumu a změnil se na "vedení sporu pro spor".
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva, když zamítl její žádost o dodatečné prodloužení lhůty. Uvádí, že lhůta v trvání 15 dnů byla nepřiměřeně a nestandardně krátká a v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Postup Nejvyššího správního soudu, který jí v minulosti (v jiných řízeních) určil lhůtu v trvání 1 měsíce, případně ji na žádost prodloužil, považuje za projev libovůle. Upozorňuje na skutečnost, že její žádosti nakonec Česká advokátní komora vyhověla a advokáta pro řízení o kasační stížnosti jí určila. Vymezila se také proti tvrzení Nejvyššího správního soudu, že nebyla při zajišťování právního zastoupení dostatečně aktivní.
5. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti i obsah napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížností stěžovatelka napadá postup Nejvyššího správního soudu, který na její žádost dodatečně neprodloužil lhůtu k předložení plné moci prokazující, že je pro řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Ústavní soud v napadeném usnesení ani v postupu Nejvyššího správního soudu neshledal žádné ústavněprávně relevantní vady. Nejvyšší správní soud jednoznačně vysvětlil, proč neshledal důvod lhůtu dodatečně prodloužit. Za klíčové Ústavní soud považuje, že stěžovatelka je dobře obeznámena s povinností být v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena advokátem.
O této povinnosti ji poučil již městský soud v předcházejícím rozsudku, zná ji ovšem i z jiných svých soudních řízení. Nutno podotknout, že soudní řád správní v případě nedostatku spočívajícího v absenci právního zastoupení advokátem nestanoví zákonnou lhůtu, kterou má Nejvyšší správní soud stěžovateli poskytnout, jako je tomu u jiných vad kasační stížnosti. Doložení plné moci pro advokáta totiž nespadá pod náležitosti kasační stížnosti ve smyslu § 106 odst. 1 s. ř. s. K odstranění nedostatků spočívajících v nedoložení plné moci advokáta může Nejvyšší správní soud v usneseních vydávaných podle § 37 odst. 5 s.
ř. s. stanovit i jinou lhůtu, než lhůtu jednoho měsíce (srov. SOCHOROVÁ, Vendula. § 106 Náležitosti, místo a lhůta podání. In: BLAŽEK, Tomáš, JIRÁSEK, Jan, MOLEK, Pavel, POSPÍŠIL, Petr, SOCHOROVÁ, Vendula, ŠEBEK, Petr. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016.) Lhůtu v trvání 15 dnů nadto nelze v tomto případě považovat za excesivně krátkou.
8. Je ostatně praxí Ústavního soudu, že v obdobných případech (tedy když stěžovatel opakovaně podává ústavní stížnost bez právního zastoupení, ač je mu tato povinnost jistě známa) ústavní stížnost odmítá pro vady bez výzvy. Ústavní soud vychází z přesvědčení, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak by bylo setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení neefektivní a formalistické. K tomuto postupu přistoupil Ústavní soud v jiných řízeních i v případě stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1272/24 ).
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu