Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Allianz - Slovenská poisťovňa, a. s., sídlem Pribinova 19, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 4 Afs 353/2019-49 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2023 č. j. 25 Af 13/2018-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení napadených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 1 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Specializovaný finanční úřad ("dále jen "SFÚ") vyzval v roce 2015 společnost FAU s. r. o., v konkursu (dále jen "FAU"), coby zákonného ručitele šesti výzvami k úhradě nedoplatků na DPH za společnost VERAMI International Company s. r. o. (dále jen "VERAMI").
3. V květnu 2016 zahájil Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") kontrolu provozu daňového skladu společnosti FAU a v září 2016 vydal okamžitě účinný a vykonatelný zajišťovací příkaz k zajištění úhrady spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období srpen 2016. Téhož dne SFÚ vydal celkem šest zajišťovacích příkazů, kterými uložil společnosti FAU povinnost zaplatit celkem 217 986 786 Kč na zajištění úhrady DPH za období květen až říjen 2013 v souvislosti s obchody se společností VERAMI a přistoupil k jejich okamžitému exekučnímu vymáhání. Dne 26. 9. 2016 společnost FAU podala řádné finanční přiznání ke spotřební dani za srpen 2016 a správce daně vydal dne 27. 9. 2016 platební výměr ve výši přiznané daně. Celní úřad vydal dne 30. 9. 2016 okamžitě účinný a vykonatelný zajišťovací příkaz, kterým společnosti FAU uložil povinnost složit na jeho účet částku ve výši 143 186 745 Kč k zajištění dosud nestanovené a nesplatné spotřební daně za zdaňovací období září 2016. Společnost FAU podala v říjnu 2016 dlužnický insolvenční návrh a později téhož měsíce roku 2016 byla zamítnuta její žádost o posečkání s úhradou platební povinnosti vyplývající z výše uvedených výzev k uhrazení nedoplatku na DPH ručitelem. Společnost FAU podala řádné daňové přiznání ke spotřební dani za zdaňovací období září 2016 a správce daně vydal 26. 10. 2016 platební výměr ve výši přiznané daně. V prosinci 2016 bylo vydáno rozhodnutí o úpadku společnosti FAU.
4. Stěžovatelka byla ručitelem za nedoplatky společnosti FAU na spotřební dani na základě záručních listin. Celní úřad vyměřil společnosti FAU dvěma platebními výměry spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období srpen a září 2016 na základě jí podaných daňových tvrzení. Výše vyměřené daně se shodovala s daňovými tvrzeními společnosti FAU a daňová povinnost společnosti FAU nebyla sporná. Společnost FAU neuhradila daň podle uvedených platebních výměrů za zdaňovací období srpen a září 2016. Proto vyzval celní úřad stěžovatelku, aby splnila ručitelský závazek za FAU v celkové výši 100 000 000 Kč (ve vztahu k prvnímu platebnímu výměru) a ve výši 9 331 153 Kč (ve vztahu k druhému platebnímu výměru).
5. Proti výzvám ke splnění ručitelských závazků podala stěžovatelka dvě odvolání, ve kterých napadala skutečnost, že pro vydání výzev nebyly splněny zákonné podmínky a že výzvy trpěly formálními vadami. Především celní úřad nedostál své povinnosti nejprve vyzvat ke splnění dluhu společnost FAU a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že celní úřad svým postupem zavinil, že dluh nemohl být uspokojen společností FAU, a proto se coby ručitel dovolávala práva odepřít plnění.
6. Generální ředitelství cel rozhodnutími ze dne 20. 4. 2017 č. j. 5380-7/2017-900000-302 a ze dne 18. 1. 2018 č. j. 4269/2018-900000-317 výzvy správce daně částečně změnilo (co do délky lhůty k plnění a co do výše ručitelského závazku) a ve zbytku je věcně potvrdilo.
7. Následně se stěžovatelka domáhala zrušení těchto rozhodnutí u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dvěma žalobami, kterými napadala nezákonnost a nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Krajský soud nejprve spojil řízení o těchto žalobách ke společnému projednání a poté rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 č. j. 22 Af 70/2017-88 (dále jen "původní rozsudek") zrušil napadená rozhodnutí a vrátil věc Generálnímu ředitelství cel k dalšímu řízení. Krajský soud při rozhodování přihlédl ke skutečnosti, že všechny zajišťovací příkazy a výzvy k úhradě nedoplatku ručitelem vydané vůči společnosti FAU byly následně správními soudy prohlášeny za nezákonné a zrušeny. Krajský soud v původním rozsudku shledal splnění podmínek k prolomení zásady vyplývající z § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle kterého při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
8. Proti původnímu rozsudku podalo Generální ředitelství cel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku původní rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu nedůvodné prolomení zásady uvedené v § 75 odst. 1 s. ř. s. Podle Nejvyššího správního soudu v dané věci nebyly naplněny podmínky pro prolomení zásady plynoucí z tohoto ustanovení, tj. podmínky, které by opravňovaly krajský soud zohlednit nové skutečnosti, jež nastaly až po vydání správní žalobou napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu by nutnost výjimečně neaplikovat § 75 odst. 1 s. ř. s. musela vyplývat z právní normy vyšší právní síly než soudní řád správní, popřípadě z normy, která má vůči soudnímu řádu správnímu aplikační přednost. Nejvyšší správní soud neidentifikoval žádný mezinárodněprávní závazek ČR, jemuž by bylo třeba dát aplikační přednost, ani žádné přednostně použitelné ustanovení evropského práva, ani žádné zjevné pravidlo vyvěrající z ústavního pořádku. Ačkoliv Nejvyšší správní soud připustil, že nastoupení ručitelského závazku stěžovatelky bylo zjevně jedním z širších následků vydání zajišťovacích příkazů a ručitelských výzev vůči společnosti FAU jako ručiteli za závazky VERAMI, není zde, podle jeho názoru, taková úzká vazba podmíněného rozhodnutí (zrušených zajišťovacích příkazů a ručitelských výzev) a podmiňujícího rozhodnutí (doposud existující a pravomocný první a druhý platební výměr; blíže body 49 a 50 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), kterou předvídá judikatura týkající se výjimek z aplikace zásady vyjádřené v § 75 odst. 1 s. ř. s.
9. Následně krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a to zcela s odkazem na právní názor Nejvyššího správního soudu.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že postupem orgánů finanční a celní správy došlo k porušení zákazu svévole, který vyplývá z čl. 2 odst. 2 Listiny a z čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tuto svévoli stěžovatelka spatřuje v tom, že orgány finanční a celní správy razantními kroky v průběhu roku 2016 ochromily ekonomickou činnost společnosti FAU, čímž mimo jiné způsobily aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky, neboť dlužník, společnost FAU, se díky němu ocitl ve stavu platební neschopnosti a nebyl schopen uhradit své běžné daňové povinnosti na spotřební dani. Stěžovatelka namítá, že kdyby nedošlo ke svévolnému, nezákonnému a likvidačnímu postupu orgánů finanční a celní správy proti společnosti FAU, nevznikl by nedoplatek na spotřební dani a nedošlo by ani k aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky.
11. Dále podle stěžovatelky obecné soudy zasáhly do jejich ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť v soudním řízení stěžovatelce neposkytly soudní ochranu a nezjednaly ve věci účinnou nápravu. Obecné soudy podle stěžovatelky odmítly přihlédnout při rozhodování o její správní žalobě ke svévoli v postupu orgánů finanční a celní správy proti společnosti FAU, ačkoli obecné soudy následně deklarovaly zjevnou nezákonnost tohoto postupu. Obecné soudy přitom podle stěžovatelky vycházely z formalistické interpretace pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s., a dle nich nebyly naplněny podmínky pro prolomení této zásady. Stěžovatelka argumentuje, že v jiných srovnatelných věcech k prolomení této zásady dochází. V posuzované věci měly podle stěžovatelky soudy zohlednit účelovost, šikanózní povahu a nezákonnost postupu orgánů finanční a celní správy vůči společnosti FAU, který vedl k platební neschopnosti společnosti FAU a způsobil aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky. Podle stěžovatelky spadá její případ mezi situace, kdy je namístě činit výjimku ze striktní aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s.
12. Uvedeným postupem orgánů finanční a celní správy a následně obecných soudů došlo podle stěžovatelky rovněž k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, jelikož uvedený postup má podle ní přímý dopad do její majetkové sféry. Stěžovatelka argumentuje, že kdyby orgány finanční a celní správy nepostupovaly svévolně vůči společnosti FAU, nedošlo by k aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky a tato by nebyla povinna z titulu ručení plnit, čímž by nedošlo ani ke zmenšení jejího majetku.
13. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu, krajskému soudu a Generálnímu ředitelství cel.
14. Podle Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení zákazu svévole podle čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, jelikož stěžovatelka vztahuje toto porušení k postupu jiného subjektu, než byl účastníkem řízení před správními soudy a v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka zároveň podle Nejvyššího správního soudu není oprávněna dovolávat se ochrany práv jménem třetích subjektů, zde FAU. Se stěžovatelčinou argumentací ohledně zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, jelikož ji stěžovatelka dovozuje z nesprávného výkladu § 75 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud má za to, že v napadeném rozsudku se dostatečně zabýval otázkou, jestli je stěžovatelčin případ tím, pro který výjimečně může být upuštěno od aplikace zásady podle § 75 odst. 1 s. ř. s. Zároveň Nejvyšší správní soud argumentoval, že pro tento postup neshledal důvod. K námitce zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny sdělil, že k zásahu do majetku stěžovatelky došlo zprostředkovaně, v důsledku jí svobodně převzatého ručitelského závazku a plnění tohoto závazku bylo zákonem předpokládané, a již ze samotné povahy ručení jako subsidiárního závazku vyplývá, že přímý zásah do majetkové sféry ručitele není možný.
15. Krajský soud sdělil, že plně odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, v němž rozhodoval podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu.
16. Generální ředitelství cel se k věci samé nevyjádřilo.
17. Stěžovatelka ve své replice na výše uvedená vyjádření reagovala na konkrétní argumentaci Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka argumentovala, že svévole vůči společnosti FAU může vyústit ve svévoli vůči ní, jelikož jde v dané věci o trojstranný právní vztah. Podle stěžovatelky by soudy měly výjimečně neaplikovat § 75 odst. 1 s. ř. s., porušila-li veřejná moc zákon. Dále podle jejího názoru není pro zásah do ústavně zaručených práv podstatné, jestli došlo k porušení přímo nebo zprostředkovaně, tudíž došlo i k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
20. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Je třeba též opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru správních soudů, ale toliko to, nevybočil-li jejich právní názor uvedený v napadených rozhodnutích extrémně z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli byly při jejich rozhodování zachovány ústavní kautely řádně vedeného soudního řízení. Na základě takto vymezených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých stěžovatelkou uplatněných námitek a takovéto pochybení v nyní posuzované věci neshledal.
22. Ústavní soud k argumentu stěžovatelky, že došlo k porušení zákazu svévole vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny a z čl. 1 odst. 2 Ústavy shledává, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že se porušení výše zmiňovaných ustanovení vztahuje k postupu jiných subjektů než v nynějším řízení o ústavní stížnosti. K aktivaci ručitelského závazku stěžovatelky totiž došlo následkem neuhrazení nedoplatku na spotřební dani společností FAU za zdaňovací období srpen a září 2016, která byla vyměřená platebními výměrami na základě daňových tvrzení, a která společností FAU nebyla rozporována. Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že ačkoliv nastoupení ručitelského závazku stěžovatelky bylo jedním z širších následků vydání zajišťovacích příkazů a ručitelských výzev vůči dlužníku, není zde taková úzká vazba mezi těmito úkony a platebními výměry (srov. výše bod 8 in fine), aby došlo k porušení zákazu svévole podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 2 Ústavy.
23. K námitce stěžovatelky týkající se zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny Ústavní soud konstatuje, že k porušení tohoto ústavně zaručeného práva nedošlo. Možné překročení zásady vyplývající z § 75 odst. 1 s. ř. s., z níž stěžovatelka dovozuje existenci zásahu, bylo Nejvyšším správním soudem v napadeném rozhodnutí posouzeno dostatečně podrobně, a to včetně otázky, zda jsou v jejím případě splněny podmínky pro prolomení této zásady. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud zaujal právní názor odlišný od stanoviska stěžovatelky, sama o sobě nezakládá zásah do jejích základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
24. Ústavní soud též akceptuje právní závěr Nejvyššího správního soudu, že ručitelský závazek je výsledkem svobodného a dobrovolného rozhodnutí stěžovatelky. Jelikož jde o právní úkon, z něhož lze při naplnění zákonných podmínek předvídat možné snížení majetku, nelze jej považovat za protiústavní zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny, což opětovně Nejvyšší správní soud dostatečně podrobně osvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku.
25. Ani ostatní dílčí námitky stěžovatelky neshledal Ústavní soud opodstatněnými, a to buď z důvodu, že zjevně nemohou být pro řízení relevantní, případně z důvodu jejich řádného zodpovězení Nejvyšším správním soudem, které Ústavní soud nepovažuje za nutné dále upřesňovat. Ústavní soud tedy shrnuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavně souladné, obsáhle, podrobně a důkladně odůvodněny, a to včetně odkazů na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu tedy neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu