Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Habána, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2020 č. j. 26 EXE 1619/2019-51, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2021 č. j. 20 Co 268/2020-106 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2023 č. j. 29 Cdo 1570/2022-188, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 31. května 2023 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti, obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v postavení povinného domáhal zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu, kterým je výpis ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení proti němu v minulosti vedenému u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 3937/2010 (pro část vymáhaných pohledávek bylo dané exekuční řízení již dříve pravomocně zastaveno usnesením soudního exekutora z důvodu částečného plnění stěžovatele a této otázky se projednávaná věc netýká). Podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že stěžovatel v postavení dlužníka popřel exekučně vymáhané pohledávky při (prvním) přezkumném jednání, jež se v jeho insolvenční věci konalo v lednu 2013, které ale proběhlo na základě nepravomocného rozhodnutí o úpadku následně zrušeného v odvolacím řízení. Na druhém přezkumném jednání konaném v dubnu 2014 po pravomocném usnesení o úpadku spojeném s prohlášením konkursu nebyl stěžovatel, ač řádně předvolán, přítomen (omluvil se pro nemoc). Na tomto přezkumném jednání tudíž stěžovatel přihlášené pohledávky, které jsou nyní exekučně vymáhány, co do pravosti nebo výše nepopřel. Následně došlo v insolvenční věci stěžovatele ke zrušení konkursu z důvodu nedostačujícího majetku pro uspokojení věřitelů, načež právní předchůdce současného vedlejšího účastníka, který byl z jedním z věřitelů, podal návrh na exekuci vymáhaných pohledávek, v němž jako exekuční titul označil seznam přihlášených pohledávek dle ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona.
4. V řízení o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce dospěly soud prvního stupně i odvolací soud stručně řečeno k závěru, že stěžovatel popřel vymáhané pohledávky pouze při prvním přezkumném jednání, které však po zrušení usnesení o úpadku spojené s prohlášením konkursu nemělo žádné právní účinky, a muselo proto proběhnout znovu. Vzhledem k tomu, stěžovatel na druhém přezkumném jednání, které si právní účinky zachovalo, vymáhané pohledávky nepopřel, je seznam přihlášených pohledávek řádným exekučním titulem.
5. Proti usnesení odvolacího soudu stěžovatel podal k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání k řešení dosud dovolacím soudem nezodpovězené právní otázky, zdali následek uvedený v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona nastává i tehdy, když dlužník popře pohledávku pouze při prvním přezkumném jednání, jež se konalo po rozhodnutí o úpadku, které později zrušil odvolací soud, avšak nikoli také při následujícím přezkumném jednání, jež se konalo po novém rozhodnutí o úpadku v rámci téhož insolvenčního řízení. Dovolání stěžovatele shledal dovolací soud přípustným, nicméně jej po meritorním posouzení zamítl jako nedůvodné, neboť na stěžovatelovu otázku odpověděl shodně jako soudy nižších stupňů, tj. že účinky všech popěrných úkonů učiněných při prvním přezkumném jednání - včetně popěrný úkonů dlužníka ve smyslu ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona - pominuly účinností usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí o úpadku, na jehož základě se první přezkumné jednání konalo.
7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti všem shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů v jejich celém rozsahu a dovolává se přitom spravedlivého procesu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti účastníků a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Věcně stěžovatel namítá, že insolvenční soudy, jejichž postup ve svém důsledku obecné soudy při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce stvrdily, zanedbaly v rozporu s § 5 ve spojení s § 118a odst. 4 o. s. ř. jejich poučovací povinnost, když stěžovateli jakožto účastníkovi, který nebyl právně zastoupen, včas neposkytly dostatečné poučení o tom, že účinky jeho popěrného úkonu na prvním přezkumném jednání výše popsaným způsobem zanikly a že je zapotřebí tento úkon učinit opakovaně na druhém přezkumném jednání. Stěžovatel tvrdí, že v insolvenčním řízení byl slabší stranou bez právního vzdělání, přičemž jeho záměr rozporovat přihlášené pohledávky musel být insolvenčnímu soudu znám. Vůči samotnému posouzení (původně) sporné právní otázky zániku účinků popěrného úkonu učiněného na prvním přezkumném jednání stěžovatel v ústavní rovině ničeho nenamítá.
8. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozím řízení nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud má v prvé řadě určité pochybnosti jednak o tom, že v řízení o ústavní stížností proti rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu na zastavení exekuce by vůbec bylo procesně namístě přezkoumávat materiální stránku (tj. efektivitu) údajně insolvenčním soudem nesplněné poučovací povinnosti vůči dlužníkovi ve stádiu před konáním přezkumného jednání v insolvenčním řízení, které bylo poté ukončeno pravomocným zrušením konkursu, a jednak o tom, zdali případné poučení stěžovatele o zániku účinků prvního přezkumného jednání by ještě spadalo pod pojem poučení o procesních právech a povinnostech účastníka řízení.
Nicméně aniž by nutně bylo zapotřebí tyto otázky blíže objasnit, stěžovatelova věc je z pohledu ústavních záruk determinována již jeho, byť omluvenou, neúčastí na druhém přezkumném jednání. Dle ustálené judikatury totiž poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. obecné soudy plní vůči účastníkům přítomným na jednání, a to v závislosti na konkrétních okolnostech, které v řízení dosud vyvstaly a jsou během jednání řešeny, a s ohledem na procesní situaci, ve které se daný účastník, jemuž se má poučení dostat, nachází.
Tento závěr bez pochyb platí rovněž pro rozšířenou poučovací povinnost dle odstavce čtvrtého § 118a o. s. ř. ve vztahu k právně nezastoupeným účastníkům řízení (z recentních rozhodnutí k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, popř. další prejudikatura v tomto odkazovaném rozsudku citovaná). Přitom z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti se nepodává, že by stěžovatel býval o odročení přezkumného jednání vůbec žádal (musel být proto - i dle své omluvy z jednání - srozuměn s tím, že přezkumné jednání proběhne i za jeho nepřítomnosti).
A má-li stěžovatel za to, že jej měl insolvenční soud před druhým přezkumným jednáním zvláště a výslovně poučit (patrně písemnou formou) o zániku účinků prvního popření přihlášených pohledávek, jde o výklad nepřiměřeně extenzivní a přepjatý - taková garance ze zákonné právní úpravy, natož z ústavního pořádku, neplyne ani implicitně. Tím méně mohl o dopadech zrušení prvotního rozhodnutí o úpadku poučit stěžovatele odvolací soud (jak zřejmě naznačuje stěžovatel v bodě 3 ústavní stížnosti), protože tomu při zrušení usnesení o úpadku a vrácení věci prvostupňovému soudu nemohlo být ani známo, že se stěžovatel druhého přezkumného jednání nezúčastní.
Ostatně účelem poučovací povinnosti obecných soudů není nahrazení právního zastoupení účastníků řízení a plné vykompenzování nedostatku odborných znalostí tím, že by účastníkům písemně poskytovaly poučení o možných dopadech té které procesní situace do jejich právní sféry či na výsledek řízení (k tomu obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. února 2023 sp. zn. III. ÚS 3456/22 ; zejm. bod 14 věta druhá). V této souvislosti nelze odhlédnout ani od faktu, že poučovací povinnost na úrovni požadované stěžovatelem by nebyla naplnitelná, když vývoj a konkrétní procesní situace nelze v řízeních dopředu spolehlivě předvídat, jelikož tyto závisí i na úkonech dalších účastníků, jejich taktice a řadě jiných faktorů (např. výsledků dokazování).
12. S těmito závěry ještě přinejmenším zčásti souvisí i zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), z níž Ústavní soud ve své judikatuře v civilní oblasti dlouhodobě vychází, a která předpokládá proaktivní přístup účastníků, neboť ochrana je především v jejich dispozici. Ústavní soud stěžovateli přitakává v tom směru, že insolvenční řízení je poměrně specifickým řízením s celou řadou zvláštností, avšak právě proto bylo odpovědností stěžovatele - neodborníka, který ale hodlal kvalifikovaně brojit proti některým přihlášeným pohledávkám, včas vyhledat tomu odpovídající právní pomoc a obdržet alespoň základní rady ohledně dalšího postupu v řízení. Stěžovatelovu tezi o povinnosti insolvenčního soudu vynakládat zvýšenou "procesní péči" o právně nezastoupeného dlužníka, který má být téměř z definice slabší stranou, Ústavní soud shledává za právně nepodloženou. Stěžovatelovu námitku, že insolvenční soud měl již z jeho prvního popření usuzovat na trvající záměr přihlášené pohledávky dále rozporovat, oslabuje také v procesní teorii a soudní praxi jednoznačně převažující názor, že u procesních úkonů účastníka je rozhodující projev vůle (dle jeho obsahu) či absence takového projevu vůle, nikoli vůle samotná, která se blíže nezkoumá. Lze shrnout, že stěžovatelem požadovaný přístup ohledně poučení na jednání nepřítomného účastníka jde nad rámec zákonné úpravy poučovací povinnosti soudu o procesních právech a povinnostech účastníků a základních ústavních garancí. Takový postup, byl-li by insolvenčním soudem zvolen, by naopak s vysokou pravděpodobností mohl rezultovat v porušení principu rovnosti k tíží ostatních účastníků insolvenčního řízení (tj. věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníkovi), a to bez ohledu na to, zdali by byli v insolvenčním řízení právně zastoupeni či nikoli.
13. Ústavní soud shrnuje, že nezjistil, že by obecné soudy při vydání výše uvedených napadených rozhodnutí postupovaly v rozporu s ústavně garantovanými základními právy a svobodami stěžovatele. Řízení nevykazuje ani žádné podstatné deficity, natož deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu