Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladislava Jarůška a Ing. Jaromíra Jarůška, obou zastoupených JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 21, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 35 Co 401/2013-599, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 35 Co 401/2013-599, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 3,266.000,- Kč jakožto náhrady škody ve formě ušlého zisku vzniklé v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení. Žalobci požadovaná škoda měla vzniknout tím, že nemohli po určitou dobu pronajímat nemovitosti, které jim byly posléze v restituci vydány.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že mezi vzniklou škodou a úředním postupem není dána příčinná souvislost, když žalobci mohli svůj nárok uplatnit po povinné osobě. Tento závěr podpořily odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu [srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 (Sb. NS R 7/2013)], z níž vyplývá mj., že odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v restitučním sporu by mohla být dána jen tehdy, kdyby nečinnost soudu v tomto sporu byla rozhodující příčinou, pro kterou oprávněná osoba přišla o možnost uspokojení nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat věc vůči povinné osobě.
3. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016, č. j. 30 Cdo 199/2015-609, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud neuznal ani jednu z námitek dovolatelů, kterými vesměs brojili proti aplikaci závěrů vyplývajících ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011. Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným a současně vysvětlil, proč jsou závěry vycházející z rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 uplatnitelné i ve stávající věci. Poukázal přitom na ustálený právní názor, že pokud chybí některý ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné zabývat se správností závěrů ohledně ostatních podmínek odpovědnosti za škodu.
6. V dané věci se stěžovatelé snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny tím, že poukazují na porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. Ve skutečnosti ale pouze polemizují s pro ně nepříznivým závěrem obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným úředním postupem (v podobě průtahů v řízení) a vzniklou škodou (ušlým ziskem). K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení otázky příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za škodu je navýsost záležitostí výkladu podústavního práva a tedy věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen zcela výjimečně, pro což však v dané věci prostor nenastal.
7. Pro danou věc je určující právě výše uváděný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, podle něhož nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci a pro posouzení tohoto nároku není rozhodný okamžik, ke kterému se oprávněná osoba stala vlastníkem věci, o jejíž vydání šlo. Z toho pak vyplývá, že oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci.
Jakkoli je zřejmé, že spor o náhradu ušlého zisku vzniklého porušením povinnosti vydat, včas zahájený za trvání restitučního řízení, je závislý na výsledku restitučního řízení, nic to nemění na závěru, že možnost domáhat se náhrady ušlého zisku vůči povinné osobě (a zabránit tím i případnému promlčení tohoto nároku) má oprávněná osoba i v průběhu restitučního řízení. Ústavní soud tento závěr neshledal neakceptovatelným (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. II. ÚS 460/14 ).
Za daného stavu pak není závěr obecných soudů v nyní projednávané věci o absenci příčinné souvislosti nelogický či svévolný.
8. Pokud stěžovatelé tvrdili porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího především právo na přístup k soudu, Ústavní soud neshledává, že by toto právo bylo stěžovatelům upřeno. Jejich civilní věc byla obecnými soudy ve třech instancích projednána a pravomocně rozhodnuta, přičemž rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a nepředstavují svévolnou aplikaci práva. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstala polemika stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Ústavní soud opětovně podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům.
9. Ústavní soud závěrem podotýká, že stěžovatelé výslovně nenapadli ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv tak měli správně učinit, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo posledním prostředkem k ochraně jejich práva, který stěžovatelé v řízení použili. Tato skutečnost však nic nezměnila na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
10. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu