Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Hořice, Jungmannova 346, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 1 T 82/2008, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 To 231/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 6 Tdo 47/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu uznal stěžovatele vinným z trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák.") a trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., a to jako zvláště nebezpečného recidivistu, a uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl.
Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dále byl podle stěžovatele porušen princip presumpce neviny zaručený čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle stěžovatele došlo rovněž k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (práva stěžovatele dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě). Konečně stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil před odvolacím a dovolacím soudem. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, tyto soudy se stěžovatelovými námitkami zabývaly a neshledaly je důvodnými. Vycházeje z výše uvedených zásad, neshledal Ústavní soud prostor k vlastnímu přezkumu a nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. srpna 2010
Jiří Nykodým předseda senátu