Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky FCC Česká republika, s.r.o., sídlem Ďáblická 791/89, Praha 8, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. září 2021 č. j. 17 C 125/2020-55, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 13 Co 366/2021-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2023 č. j. 33 Cdo 2311/2022-114, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby jí žalovaná (Česká republika - Ministerstvo financí) zaplatila částku 2 300 297,57 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu nárokovanou žalovanou. Soudy obou stupňů se shodly v tom, že smluvní pokuta zajišťující včasné dodání předmětného realizačního projektu není právním jednáním, které se příčí dobrým mravům ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a že s přihlédnutím k okolnostem jejího sjednání, významu zajišťované povinnosti, charakteru předmětné smlouvy o dílo a k výši ceny díla není nepřiměřeně vysoká (§ 2048 a § 2051 občanského zákoníku). Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů ohledně vzniku práva žalované na zaplacení smluvní pokuty a její přiměřenosti. Uvádí, že smluvní pokutu zaplatila pouze z opatrnosti, přičemž se vznikem nároku žalované na smluvní pokutu nesouhlasila a její výši považuje za nepřiměřenou. Podle stěžovatelky je smluvní pokuta, kterou byla nucena uhradit, značně vysoká, přestože se stěžovatelka dopustila jen zcela marginálního prodlení, které nevedlo ke vzniku žádné škody na straně žalované ani k prodlení s realizací plnění podle smlouvy.
Stěžovatelka dále namítá, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud změnil právní posouzení soudu prvního stupně. Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že její dovolací argumentace je založena výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci a nikoli s jejím právním posouzením. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Srozumitelně objasnil, že dovolací námitky předložené stěžovatelkou (týkající se vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty ve vztahu k zneužití práva a výkladu dobrých mravů či posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty) nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale k přezkumu správnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu