Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Matoušem Pelikánem, advokátem, se sídlem Na Vozovce 333/21, 779 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 9. 2014 č. j. 5 Pp 33/2013-319, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. 2 To 236/2014-349, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s právní úpravou podmíněného propuštění, neboť pojmy, které užívá, jako je budoucí vedení řádného života, jsou neurčité. Úsudek soudů se pak v jeho případě příliš zaměřil na jeho chování v minulosti, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011
sp. zn. III. ÚS 1735/10
(N 90/61 SbNU 405). Napadená rozhodnutí dle stěžovatele postrádají přiměřené odůvodnění. Soudem druhého stupně vyslovený požadavek na kající chování má pak za rozporný se zásadou nepřípustnosti nucení k sebeobviňování. Kromě toho stěžovatel namítá, že v řízení došlo k průtahům.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srovnej čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§ 88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle § 88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
Pokud stěžovatel takovouto právní úpravu napadá pro její neurčitost, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Naopak lze poznamenat, že o ústavních stížnostech proti zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění Ústavní soud běžně rozhoduje, aniž by samotné znění právní úpravy bylo předmětem rozporů. Samozřejmě právní pojmy již ze své podstaty obvykle vykazují jistou míru obecnosti a jejich obsah je třeba nalézat právním výkladem.
V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by právní posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 1735/10
zmiňovaném stěžovatelem Ústavní soud poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2133/13
či
II. ÚS 2890/14
, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005
sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)].
Případný není ani stěžovatelův poukaz na zákaz nucení k sebeobviňování. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu. Stěžovatel pomíjí, že již není v postavení obviněného, u kterého je samozřejmě nutno důsledně uplatňovat pravidla vyplývající z principu presumpce neviny, nýbrž je již odsouzeným, u kterého byla vina pravomocně vyslovena (obdobně viz usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 357/06
a
I. ÚS 2565/13
).
Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu