Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Formánka, zastoupeného Mgr. Janem Hálkem, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 23 Cdo 3913/2023-300 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2023 č. j. 62 Co 206/2023-265, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Jany Rydlo Kratochvílové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Nadto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že "v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 od 1. 12. 2020 jako čj. 30 C 59/2021 po zrušení elektronického platebního rozkazu čj. EPR 316404/2020 z 9. 1. 2021 odmítnutím včas podaného odporu z 21. 1. 2021, vyznačení doložky právní moci a nezákonné exekuce následně zastavené jako nezákonné byl stěžovatel poškozen na svých Ústavou [...] zaručených právech ve smyslu čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy [...], přičemž dále tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a zejména právo na spravedlivý proces dle hlavy páté (zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3) Listiny [...]".
4. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že vedlejší účastnice se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá na stěžovateli zaplacení částky 143 250 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 25. 4. 2023 č. j. 30 C 59/2021-250 zamítl stěžovatelův návrh ze dne 14. 12. 2022 na odmítnutí zmíněného návrhu vedlejší účastnice, jakož i na zastavení řízení.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Ani tento soud neshledal nedostatek procesních podmínek.
6. Proti usnesení městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, načež Nejvyšší soud napadeným usnesením toto usnesení změnil tak, že stěžovatelovo odvolání podle § 243d odst. 1 písm. b) ve spojení s § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Dospěl totiž k závěru, že obvodní soud vydal výše uvedené usnesení nadbytečně, neboť šlo jen o stěžovatelovo procesní stanovisko, a proto je kvalifikoval jako usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.) a kterým není soud v dalších fázích řízení vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), pročež uzavřel, že proti němu není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
7. Stěžovatel uvádí, že faktickým zamítnutím jeho návrhu ze dne ze dne 14. 12. 2022 pokračuje u obvodního soudu zmatečnostní řízení, neboť je vedeno o neexistujícím nároku neoprávněné osoby, která není účastníkem řízení. Vytýká obvodnímu soudu, že návrh vedlejší účastnice nepřezkoumal z hlediska § 79 a násl. o. s. ř. a že ho neodmítl pro vady, ale namísto toho vydal elektronický platební rozkaz a odmítl jím (stěžovatelem) řádně a včas podaný a doručeny odpor a hned nařídil exekuci. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se nezabýval řešením procesní otázky a že nerozhodl o nákladech řízení. Za této situace má za to, že jsou porušována jeho práva na řádný proces. Důvodem podání ústavní stížnosti má být i skutečnost, že nárok vedlejší účastnice není důvodný.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
10. Z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04
(U 25/33 SbNU 475); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal (nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy řečeno, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní soud tak je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
11. I když proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu není již žádný opravný prostředek přípustný, nejde rozhodnutí, kterým se dané soudní řízení končí, naopak toto řízení dále pokračuje ve stadiu řízení před soudem prvního stupně a stěžovatel v něm má k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv. Jak již uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelem podaný "návrh", aby byl návrh vedlejší účastnice na vydání elektronického platebního rozkazu odmítnut a aby bylo řízení zastaveno, představuje toliko stěžovatelovo procesní stanovisko, přičemž povinností soudu prvního stupně je se s ním vypořádat v rozhodnutí o žalobě.
Bude-li stěžovatel i poté pociťovat újmu na svých právech, může se proti takovému rozhodnutí bránit opravnými prostředky, které mu za tímto účelem právní řád poskytuje. Teprve po jejich marném vyčerpání, tj. poté, co o nich bude příslušným soudem rozhodnuto, může podat ústavní stížnost. Na doplnění lze uvést, že v posuzované věci je postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyloučen, neboť zde žádné "konečné" pravomocné rozhodnutí není [srov. § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
12. K projednání návrhu podle bodu 3 není nadto Ústavní soud příslušný, neboť mezi jeho kompetence nepatří deklarace neústavnosti jednotlivých procesních úkonů soudu, a to ani v průběhu soudního řízení, ani po jeho skončení [srov. § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k "neprojednatelnosti" ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2024
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj