Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem, sídlem Štěpská 380, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2024 č. j. 70 Co 58/2024-118 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. února 2024 č. j. 44 Nc 101/2024-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a P. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") vyhověl návrhu vedlejší účastnice jako navrhovatelky a nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako odpůrci uložil nevstupovat do bezprostředního okolí bydliště vedlejší účastnice, ani do bezprostředního okolí vedlejší účastnice samotné a nezdržovat se tam, zdržet se setkávání s vedlejší účastnicí a navazování jakýchkoli kontaktů s ní, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování vedlejší účastnice jakýmkoliv způsobem, a to s výjimkou navazování kontaktů s vedlejší účastnicí v rozsahu zajištění styku stěžovatele s nezletilou dcerou účastníků a komunikace při výkonu rodičovské odpovědnosti k ní (výrok I.) s tím, že předběžné opatření trvá do 11. 3. 2024 (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 6 776 Kč (výrok III.) a zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV.). Okresní soud shledal u vedlejší účastnice existenci ohrožení chráněných hodnot (osobnosti člověka), přičemž pro vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření hovořila také skutečnost, že stěžovatel disponuje zbraněmi. Současně poukázal na to, že u stěžovatele lze vysledovat přítomnost rizikových faktorů (alkohol, vznětlivost), a to i s přihlédnutím k jeho obecně negativním sklonům. Ve vztahu k vedlejší účastnici je také osvědčena zranitelnost ohrožené osoby - bývalé manželky, pro kterou odhalení stalkingu může představovat také blok, kdy se bojí nejen svého bývalého partnera a otce svých dětí, ale také reakce svého okolí. Vedlejší účastnice sice odkazovala na podání trestního oznámení, nicméně soud v krátké lhůtě pro vyřízení předběžného opatření k tomuto nic nezjistil. S ohledem na uvedené shledal okresní soud nutnost zatímní úpravy poměrů a nařídil předběžné opatření, jež má vedlejší účastnici před ex-partner stalkingem stěžovatele ochránit po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, tedy od 11. 2. 2024 do 11. 3. 2024 [§ 405 odst. 1 písm. b), c), d), § 408 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.].
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.). Ve výroku III. usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Krajský soud se ztotožnil ze závěry okresního soudu jak po stránce skutkové, tak i po stránce právního hodnocení.
Krajský soud konstatoval, že hmotněprávní předpoklady vyhovění návrhu nejsou dány jen dikcí § 751 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), ale i § 81 a násl. občanského zákoníku, dále pak na to, že aby bylo návrhu vyhověno, postačí, je-li obtěžování stěžovatele osvědčeno, což se v posuzovaném případě stalo. Vedlejší účastnice se domáhá ochrany před verbálně agresivním chováním stěžovatele, kdy jí zasílá výhrůžné a vulgární zprávy, díky nimž se bojí o život. Bezpochyby jde o obtěžování vedlejší účastnice.
Krajský soud pro názornost v napadeném rozhodnutí vypracoval časovou osu, z níž se podává dlouhodobost a soustavnost vulgarit a zejména výhrůžek, které pak s sebou nesou důvodnou obavu vedlejší účastnice.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť předběžné opatření podle § 405 odst. 1 z. ř. s., bylo nařízeno v situaci, kdy nebyly osvědčeny ani domácí násilí ani stalking, jakožto hmotně právní předpoklady pro použití daného procesního nástroje. Rozhodnutí tak vykazují prvky svévole, neboť soudy jimi omezily pohyb a pobyt stěžovatele za situace, kdy toto omezení zákon neumožňuje. Krajským soudem provedené rozšíření hmotně právních důvodů vydání předmětného předběžného opatření bylo učiněno za situace, kdy stalking nebyl orgány činnými v trestním řízení osvědčen.
5. Stěžovatel namítá, že v dané situaci mohl být buď osvědčen stalking, a bylo namístě vydání předběžného opatření podle § 400 a následujících z. ř. s., nebo stalking osvědčen nebyl a dané předběžné opatření pak nemohlo být nařízeno k obecné ochraně osobnosti člověka ve smyslu § 81 občanského zákoníku. Stěžovatel považuje za nesprávný právní závěr krajského soudu, že hmotněprávní předpoklad pro použití § 400 a následujících z. ř. s., dává již samotné ustanovení o ochraně osobnosti podle § 81 občanského zákoníku. Krajský soud stírá rozdíly mezi obecným předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř., a speciálním předběžným opatřením podle § 400 a násl. z. ř. s., a pomíjí všechny s tím související otázky (navazující řízení, lhůty, poplatkové povinnosti atd.). Smyslem § 400 a následujících z. ř. s., není poskytnutí práv na vydání předběžného opatření mimo případů osvědčeného domácího násilí či stalkingu. Závěry a postup obecných soudů tak považuje stěžovatel za svévolné, kdy zejména krajský soud rozšiřuje použití § 400 a násl. z. ř. s., i na obecnou ochranu osobnosti podle § 81 občanského zákoníku.
6. Stěžovatel považuje omezení svého pohybu a pobytu nařízeným předběžným opatřením za nezákonné, když toto omezení nemá oporu v hmotném právu. Obecné soudy svévolně použily institut předběžného opatření za situace, kdy nedošlo k osvědčení a naplnění skutkových znaků stalkingu, navíc za situace, kdy již z podání vedlejší účastnice je zřejmé, že nešlo o nevyžádanou komunikaci, ale o komunikaci vzájemnou. Soudy upřednostnily tvrzenou obavu vedlejší účastnice před chráněnými zájmy stěžovatele. Nezákonným využitím předběžného opatření podle § 400 a násl. z. ř. s., byl stěžovatel omezen na svých právech, a to zejména právu na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny v rozporu se zákonem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19
(N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)].
12. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, když při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
13. Okresní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že vedlejší účastnice ke svému návrhu předložila minimum důkazů, nicméně při rozhodování okresní soud aplikoval vyšetřovací zásadu, na základě které byl povinen v tomto řízení zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, nebyl tedy omezen jen na skutečnosti, které uvedla stěžovatelka, a nevyšel tak jen z důkazů, které předložila vedlejší účastnice, ale další důkazy zajistil sám. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. S odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016 přisvědčil okresnímu soudu, že ve zvláštních řízeních soudních platí, že soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, v daném případě vzhledem k potřebné míře důkazu - osvědčení i vzhledem ke krátkým zákonným lhůtám však jen přiměřeně, přičemž není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci (§ 20 odst. 1 z. ř. s.).
14. V posuzované věci obecné soudy vyšly ze zjištění, že účastnice se domáhá ochrany před verbálně agresivním chováním stěžovatele, který jí zasílá výhrůžné a vulgární zprávy, díky nimž se bojí o život, bezpochyby tedy jde o obtěžování vedlejší účastnice. U stěžovatele byla navíc zjištěna existence rizikových faktorů (alkohol, vznětlivost) i v rámci jeho obecných negativních sklonů k vedlejší účastnici, osvědčena byla také zranitelnost ohrožené osoby - bývalé manželky. Oba obecné soudy proto shodně shledaly u vedlejší účastnice existenci ohrožení chráněných hodnot (osobnosti člověka), a tedy nutnost zatímní úpravy poměrů, a proto nařídily předběžné opatření k ochraně vedlejší účastnice před ex-partner stalkingem (po dobu jednoho měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v předmětné věci nebylo osvědčeno ani domácí násilí ani stalking. Podle Ústavního soudu jsou však závěry obecných soudů o obtěžování vedlejší účastnice stěžovatelem dostatečně podložené, nepředstavují vzhledem k okolnostem této věci žádné extrémní vybočení a nevykazují prvky svévole. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě zdůvodnily, proč na základě důkazů, které měly k dispozici, dospěly v předmětné věci k závěru, že obtěžování vedlejší účastnice stěžovatelem je dostatečně osvědčené a bylo tak namístě vydání výše uvedeného předběžného opatření.
16. Současně je nutno přisvědčit krajskému soudu, že nařízené předběžné opatření směřovalo k zajištění bezpečí vedlejší účastnice před případným budoucím útokem. Do sféry stěžovatele zasáhlo minimálně, stěžovatel byl omezen pouze tak, aby bylo zajištěno bezpečí vedlejší účastnice, tedy se k ní nesmí přiblížit ani ji jinak kontaktovat (SMS, volání), vyjma vyřizování záležitostí týkajících se nezletilých dětí. Účelem nařízeného předběžného opatření byla snaha předejít další eskalaci konfliktu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, která významně ohrožuje základní práva oběti na život, zdraví, tělesnou a duševní integritu či lidskou důstojnost.
17. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že tato rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy. Důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná, Ústavní soud nezjistil, a neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení (zrušení či změnu) předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
18. Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
20. Z těchto důvodů je třeba uzavřít, že Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu