Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Gebouským, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025 sp. zn. 61 To 279/2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 5, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. 0 Nt 1005/2025 byl stěžovatel podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, při nadále trvajícím důvodu vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu, a to za současného přijetí záruky důvěryhodné osoby P. S., slibu stěžovatele a nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stěžovateli byl dále uložen zákaz vycestování do zahraničí, byly mu stanoveny povinnosti zdržovat se po dobu trvání vazebního důvodu na území města Olomouce a zdržet se užívání omamných a psychotropních látek, a rovněž byl vyzván k vydání cestovního pasu.
3. Ke stížnosti příslušné státní zástupkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl podle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechán i nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (výrok I.), podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nebyla přijata nabídka na převzetí záruky za další chování stěžovatele učiněná P. S. (výrok II.), podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele (výrok III.), podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nad stěžovatelem nebyl vysloven dohled probačního úředníka (výrok IV.) a podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu a contrario vazba stěžovatele nebyla nahrazena žádným z předběžných opatření (výrok V.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud ve věci postupoval v rozporu s principy čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť rozhodl o stížnosti proti usnesení obvodního soudu v neveřejném zasedání bez jeho (stěžovatele) účasti i účasti jeho obhájce, čímž podle něj došlo k porušení zásad kontradiktorního řízení. Dále tvrdí, že městský soud ani nepřezkoumával jeho potenciál nadále splňovat podmínky vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu a rovněž bagatelizoval další instituty nahrazující vazbu, které mu byly uloženy obvodním soudem. Tvrdí, že relevantní elektronika mu již byla policejním orgánem vydána, není tedy již třeba jejího dalšího zkoumání, a odborné zkoumání omamných a psychotropních látek zajištěných na Slovensku může proběhnout i v případě jeho propuštění na svobodu. Napadené rozhodnutí podle jeho mínění postrádá ústavně konformní odůvodnění, což jej činí nepřezkoumatelným.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19 ).
8. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
9. V nyní posuzované věci městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, považoval nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a omezeními spočívajícími v zákazu vycestování do zahraničí a stanovením povinností zdržovat se po dobu trvání vazebního důvodu na území města Olomouce a povinnosti zdržet se užívání omamných a psychotropních látek za nedostačující, a to vzhledem k závažnosti a vysoké společenské škodlivosti stíhaného jednání, potažmo hrozícímu trestu. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel je spolu s dalšími spoluobviněnými stíhán pro jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a je tedy ohrožen trestem odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby v rozmezí deseti až osmnácti let.
Přijetí písemného slibu považoval proto u stěžovatele za velmi problematické s tím, že útěk či skrývání mohou pro něj být menším zlem než vystavení se trestnímu stíhání. Jde-li o dohled probačního úředníka, ten podle městského soudu neznamená nepřetržitou kontrolu nad chováním stěžovatele, proto nemůže dostatečně rozptýlit obavu z jeho skrývání se. Záruku sestry stěžovatele posoudil městský soud jako účelovou s odůvodněním, že by záleželo čistě na stěžovateli, zda by se podvolil výchovnému vlivu sestry, která je navíc partnerkou spoluobviněného J.
S., a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2025 uvedl, že chce žít se svou partnerkou v Olomouci a založit s ní rodinu. Nebylo tedy jasné, na jaké adrese by se stěžovatel v případě propuštění na svobodu zdržoval. Na základě uvedených skutečností městský soud uzavřel, že propuštěním stěžovatele z vazby by mohlo dojít ke zmaření či podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání (blíže viz body 7 a 8 napadeného usnesení městského soudu).
10. Městský soud se tak řádně vypořádal s otázkou nezbytnosti setrvání stěžovatele ve vazbě podle § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnil. Rozhodně tak nešlo o situaci, jak tvrdí stěžovatel, že rozhodnutí městského soudu je rozhodnutím nepodloženým a nedostatečně odůvodněným. K námitkám stěžovatele k prováděnému dokazování, je třeba především poukázat na uvedený důvod tzv. útěkové vazby, který není bezprostředně vázán na probíhající dokazování.
11. Přisvědčit nelze stěžovateli ani v tom jeho tvrzení, že městský soud nenařídil ve věci veřejné vazební zasedání. Podle § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu není třeba vazební zasedání konat, byl-li obviněný k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky pro upuštění od osobního slyšení stěžovatele ve stížnostním řízení byly v posuzovaném případě splněny.
V době rozhodování městského soudu (24. 4. 2025) totiž neuplynula lhůta uvedená v § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, jelikož stěžovatel byl k vazbě slyšen v rámci vazebního zasedání konaného obvodním soudem dne 26. 3. 2025 (jak Ústavní soud zjistil dotazem u obvodního soudu - viz úřední záznam na č. l. 8 spisu Ústavního soudu), kdy mu byla poskytnuta příležitost uplatnit veškeré své námitky proti vazbě. Následně byly jeho námitky podrobně rozvedeny ve vyjádření ke stížnosti příslušné státní zástupkyně proti usnesení obvodního soudu.
Za těchto okolností mohl stížnostní soud důvodně předpokládat, že osobní slyšení stěžovatele by bylo nadbytečné a že může rozhodnout na podkladě spisového materiálu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3758/17 ).
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu