Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti S. V. N., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 7 To 79/01 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2001, č.j. 10 T 23/2000-1424, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní soud obdržel dne 13.3.2003 ústavní stížnost proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím obecných soudů s tím, že stěžovatel navrhuje jejich zrušení, neboť podle jeho názoru jsou v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2001, č.j. 10 T 23/2000-1424, byl stěžovatel uznán vinným společně s odsouzeným V. N. pokusem trestného činu vraždy ( podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona) ve spolupachatelství, a trestným činem nedovoleného ozbrojování (podle § 185 odst. 1 trestního zákona) ve spolupachatelství.
Za výše uvedené trestné činy byl stěžovateli podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 2 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona mu byl dále uložen trest propadnutí pistole vzor ČZ 85 ráže 9 mm, v.č. A 5842 a příslušných zásobníků. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. 7 To 79/01, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti pro její projednání a zda byla podána včas.
Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona).
K ústavní stížnosti musí být podle ustanovené § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. přiložena kopie o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Ve věci nebylo podáno dovolání, takže posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele je právě napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
Jak zjistil soudce zpravodaj z přiložené obálky, ve které byla ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu, ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 12. 3. 2003. Z doručenky Městského soudu v Praze, v níž bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zasláno stěžovateli vyplývá, že předmětné usnesení stěžovatel převzal ve Věznici Valdice dne 11.10.2001.
Z výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla podána s více než 17 měsíčním odstupem od doručení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a tedy po zákonné 60 denní lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 15. dubna 2003