Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024 sp. zn. 61 To 298/2024, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. března 2024 č. j. 0 Nt 1007/2024-32, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Zároveň zamítl žádost stěžovatele o propuštění na svobodu. Obvodní soud se především neztotožnil s námitkou nezákonnosti dalšího omezení osobní svobody pro překročení zákonné tříměsíční lhůty, v níž musí dojít k přezkumu důvodů trvání vazby. O stěžovatelově vazbě bylo rozhodováno ve vazebním zasedání dne 20. 11. 2023, přičemž stěžovatel si ponechal lhůtu k podání stížnosti, kterou nakonec nepodal. Dne 23. 11. 2023 bylo usnesení rozesláno účastníkům řízení. Dne 30. 11. 2023 obdržel obvodní soud zprávu policejního orgánu, že stěžovatel udělil plnou moc rovněž dalšímu obhájci, který byl označen za "hlavního obhájce". Tento nový obhájce teprve dne 28. 12. 2023 převzal usnesení obvodního soudu, přičemž den předtím soudu sdělil, že stížnost podávat nebude. Toto sdělení však soud nepovažoval za jednoznačné, pročež za okamžik právní moci předmětného usnesení považoval až uplynutí lhůty k podání stížnosti dne 3. 1. 2024. Od tohoto data se podle soudu odvíjí běh lhůty pro přezkum důvodů trvání vazby. V dané věci důvody vazby nadále přetrvávají. Stěžovatel je ohrožen významným trestem odnětí svobody a jde o speciálního drogového recidivistu, který měl trestnou činnost páchat ve dvojnásobné zkušební době.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Tříměsíční zákonná lhůta se podle městského soudu počítá vždy od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě, která v dané věci nastala až dne 3. 1. 2024. Stížnostnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost vyznačení okamžiku právní moci a správnost postupu při administrativní činnosti. Tyto námitky navíc mohl stěžovatel uplatnit u orgánů státní správy soudu.
4. Stěžovatel namítá, že jeho pobyt ve vazbě je protiústavní, neboť soudy nezohlednily zákonnou lhůtu, v níž je nutné o trvání vazby rozhodnout. O trvání stěžovatelovy vazby nebylo totiž rozhodnuto v rámci tříměsíční lhůty. Předchozí vazební rozhodnutí bylo jednomu ze stěžovatelových obhájců doručeno dne 24. 11. 2023 a stěžovateli dne 29. 11. 2023. Obvodní soud přehlédl, že "hlavním" stěžovatelovým obhájcem je JUDr. Strnad, kterému bylo usnesení doručeno až dne 28. 12. 2023, tedy s prodlením 28 dní od okamžiku, kdy se soud o jeho postavení dozvěděl. Teprve od tohoto okamžiku soudy počítaly běh tříměsíční lhůty, což považuje stěžovatel za neakceptovatelné s přihlédnutím k tomu, že k pochybení došlo zcela na straně státu. To však nemůže jít podle judikatury Ústavního soudu k tíži obviněného. Stěžovatel je tak přesvědčen, že právní moc předmětného usnesení nastala dnem jeho doručení stěžovateli (tedy dne 29. 11. 2023) a nikoliv jeho druhému obhájci. Od 1. 3. 2024 je tak stěžovatel ve vazbě nezákonně, neboť do té doby nebylo rozhodnuto o jejím prodloužení.
5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
6. Městský a obvodní soud pouze odkázaly na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
7. Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
8. Ústavní soud zaslal stěžovateli obdržená vyjádření na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel poukázal na neschopnost orgánů činných v trestním řízení obhájit svůj postup před Ústavním soudem. V mezidobí se otázkou zákonnosti vazby podrobně zabýval senát městského soudu, který rozhoduje o podané obžalobě. Ani jeho názory však nejsou souladné s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel proto setrval na svém návrhu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jakkoliv i Ústavní soud shledal, že orgány činné v trestním řízení ve své činnosti pochybily (což ostatně samy opakovaně přiznaly), neprojevila se tato chyba negativně v oblasti ústavních práv stěžovatele.
11. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, vyjádřeném v usnesení ze dne 13. 8. 2024 sp. zn. 73 T 10/2024, které stěžovatel přiložil k podané replice, podle kterého k výše popsanému nežádoucímu stavu došlo sérií pochybení a opomenutí soudu, policie, ale také obhájců. Zákon stanovuje lhůtu pro periodický přezkum důvodů vazby jako tříměsíční od právní moci rozhodnutí o vazbě (§ 72 odst. 1 trestního řádu). Způsob určení právní moci usnesení upravuje § 140 trestního řádu, přičemž pro danou věc je relevantní, že právní moc usnesení, proti kterému zákon připouští stížnost, nastane tehdy, nebyla-li stížnost ve lhůtě podána.
Smysl periodického přezkumu důvodů trvání vazby spočívá zejména v tom, aby mohl obviněný pravidelně zpochybnit důvodnost vazby a orgány činné v trestním řízení byly naopak nuceny pravidelně prokázat nutnost jejího trvání. Z tohoto hlediska je podle Ústavního soudu klíčové, že stěžovatel nebyl v důsledku nesprávného postupu připraven o možnost zpochybnění důvodnosti vazby, neboť až do dne 3. 1. 2024 mohl proti usnesení obvodního soudu podat stížnost, což však neučinil; lze v tom podle Ústavního soudu zřejmě spatřovat zvolenou procesní strategii obhajoby.
12. Zákon (a tím spíše ústavní pořádek) nezakládá právo obviněného na dlouhodobě přesně předvídatelné počátky a konce lhůt ke zpochybnění důvodnosti trvání vazby. Jinak řečeno, vazební lhůty nelze přesně na den určit např. s ročním předstihem. Zákonná konstrukce soudní kontroly zákonnosti vazby není postavena na pevně daném tříměsíčním přezkumu vazby, nýbrž daná tříměsíční lhůta se odvíjí od právní moci vazebních rozhodnutí. Z hlediska základních práv a svobod stěžovatele by jiná situace mohla nastat, kdyby se práva na podání stížnosti vzdal, nebo kdyby k pochybením došlo při doručování rozhodnutí stížnostního soudu, neboť tím by vskutku došlo ke zkrácení práva obhajoby brojit proti trvající vazbě.
Důvod pro zásah Ústavního soudu by pochopitelně rovněž nastal v situaci, v níž by orgány činné v trestním řízení vědomě a účelově "brzdily" možnost výkonu práv obhajoby. Nic takového se však v dané věci nepodařilo zjistit. Pro úplnost lze však doplnit, že Ústavní soud nesouhlasí s obecným závěrem městského soudu v napadeném usnesením, podle nějž není úkolem stížnostního soudu přezkoumávat administrativní a obdobnou činnost soudu nižšího stupně. I v této oblasti je totiž povinen soud chránit ústavní práva obviněného (srov. čl.
4 Ústavy) a napravit jejich zjištěné porušení, v případě vazebního řízení zejména propuštěním na svobodu.
13. Závěr o porušení stěžovatelových práv nelze dovodit ani ze stěžovatelem dovolávaného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14
(N 50/76 SbNU 683), jehož závěry nelze vztáhnout na věc stěžovatele. Ústavní soud se v něm vyjadřoval ke vztahu nabytí právní moci vazebního rozhodnutí a okamžiku jeho doručení orgánům státního zastupitelství. Nález výslovně uvádí, že "za okamžik, který je rozhodující po počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 trestního řádu, je proto třeba považovat moment, kdy rozhodnutí o vazbě nabylo relativní právní moci ve vztahu k obviněnému. Jestliže by se totiž tato lhůta počítala až od doby, kdy takové rozhodnutí nabylo absolutní právní moci, tj. i ve vztahu ke státnímu zástupci, mohlo by to vést k umělému a nepřípustnému, třeba i několikaměsíčnímu, prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby, přičemž by se tím i otevíral prostor pro případné spekulativní zneužívání takového postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. přiměřeně též nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 234/08
(N 78/49 SbNU 147)]. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že organizační problémy na straně státní moci, v tomto případě problémy s doručením usnesení soudu státnímu zástupci, nemohou být k tíži obviněného [srov. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94
(N 42/2 SbNU 35)]." Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy ve stěžovatelově věci nerozhodly v rozporu se závěry tohoto nálezu, neboť v ní žádný problém v souvislosti s doručováním daného usnesení státnímu zástupci nenastal. Nadto v uvedeném nálezu bylo rovněž relevantní, že se žádný ze soudů námitkou nezákonné vazby nezabýval. Ani to ve stěžovatelově případě neplatí, jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu