Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Pavlem Čulákem, advokátem sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2015 č. j. 26 Cdo 4263/2014-178 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2014 č. j. 19 Co 274/2013-97, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, městské části Brno-střed jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2014 č. j. 19 Co 274/2013-97 změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2013 č. j. 21 C 4/2013-54 ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi ze dne 19. 11. 2012 z nájmu bytu č. A1, nacházejícího se v domě B.(výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej potvrdil (výrok II.), ve výrocích o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit České republice soudní poplatek a o náhradě nákladů České republiky jej změnil (výrok III. a IV.), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.). Rozsudek krajského soud napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 4263/2014-178 odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel dále k samotné výpovědi z nájmu zejména poukazuje na skutečnost, že hradil nájemné dokonce i poté, co vedlejší účastník přestal vykonávat své povinnosti a dům se dostal do stavu vylučující nerušené bydlení, na což ho začal stěžovatel systematicky upozorňovat. Stěžovatel se poté ocitl ve vazbě a časem i ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy pro něho ve velice tíživé sociální situaci, která mu bránila v řádném placení nájmu. Stěžovatel poukazuje na to, že pronajímatel má povinnost zajistit nerušený výkon práv nájemce, což v daném případě nečinil. Pronajímatel naopak, vědom si stěžovatelovy tíživé situace, místo pomoci tento stav zneužil s cílem zbavit se nepohodlného nájemce, a to formou ukončení nájemního vztahu.
14. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
16. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele (podané proti odstavcům I. a V. výroku rozsudku odvolacího soudu) není přípustné podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti výpovědi z nájmu bytu pronajímatele pro možný rozpor s dobrými mravy (§ 3, § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitkou, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu odvolací soud neumožnil, aby se osobně účastnil odvolacího jednání, uplatnil dovolatel zmatečnostní vadu (§ 229 odst. 3 o.
s. ř.), k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by bylo dovolání přípustné (242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání, které výslovně směřuje i proti výroku o nákladech odvolacího řízení, dovodil Nejvyšší soud, postrádá obsahové vymezení, a trpí tak vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (dovolání by, uvedl dovolací soud, ostatně bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil v předmětné věci otázku přípustnosti dovolání a jeho náležitostí v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
17. Ústavní soud zjistil, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu