Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Kováčíka, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. července 2021 č. j. 10 C 13/2021-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2022 č. j. 55 Co 395/2021-54, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 55 Co 395/2021-101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 30 Cdo 853/2023-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 220 002 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 497/2004. V průběhu řízení uhradila žalovaná stěžovateli na tento nárok částku 30 000 Kč, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") tedy na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 30 000 Kč usnesením ze dne 3. 3. 2021 č. j. 10 C 13/2021-32, zastavil. Předmětem řízení zůstala částka 190 002 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 153,33 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do zaplacení částky 177 848,67 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Proti rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil a proti rozsudku odvolacího soudu je odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Podle stěžovatele soudy při posuzování dané věci zohlednily pouze otázku výše předmětu řízení, aniž by přihlédly k dalším okolnostem, jakými je například inflace, dlouhodobý pocit nejistoty stěžovatele či jeho majetkové poměry. Stěžovatel poukazuje na to, že ani případný nulový materiální význam předmětu řízení nelegitimizuje průtahy v řízení. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Řízení o dovolání proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně bylo Nejvyšším soudem zastaveno, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Pokud stěžovatel podal dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a řízení o dovolání z tohoto důvodu bylo zastaveno, nelze takový postup považovat za zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu.
Pokud jde o odmítnutí dovolání směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit stěžovateli částku 12 153,33 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud jej odmítl jako subjektivně nepřípustné podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. Oprávnění podat dovolání totiž svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní.
Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně a řádně objasnil, že dovolací námitky předložené stěžovatelem nemohou založit přípustnost dovolání. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto odpovídá stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Pokud stěžovatel podal dovolání, o kterém nebylo rozhodováno věcně, neboť zčásti bylo dovolací řízení zastaveno, a zčásti bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, za nepřípustnou.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu