Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jany Vlásenkové, právně zastoupené Mgr. Ivanou Lankovou, advokátkou se sídlem Gogolova 228/8, Praha, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024 č. j. 28 Co 218/2023-581, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i z jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu Praha-východ, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ žalobou (společně s druhou žalobkyní) domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dotčeným nemovitostem. Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 24 C 323/2020-435. Stěžovatelka se proti rozsudku bránila odvoláním, ve kterém napadala také nákladový výrok.
V odvolání argumentovala mj. tím, že o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tzv. širšímu vypořádání (§ 1148 odst. 1 občanského zákoníku) měl okresní soud rozhodnout samostatným výrokem podle procesního úspěchu a že měl stěžovatelce přiznat nárok na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k nyní napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka namítá, že při rozhodování o nákladech řízení chybně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., čímž porušil její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou měl v otázce nákladů řízení podle jejího názoru krajský soud aplikovat.
3. Ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, v němž krajský soud vydal napadený rozsudek. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá toliko výrok o nákladech řízení. Nákladové výroky však Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svými rozhodnutími, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, neporušily ústavně zaručená práva. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji projevuje v rozhodování o nákladech řízení. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše totiž nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 a další). Rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně obecným soudům. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné zvlášť závažné důvody, pro které by měl Ústavní soud i přes svou setrvalou zdrženlivost ve vztahu k nákladovým výrokům v její věci napadený výrok zrušit. Nepřibližuje, proč má její věc ústavněprávní význam. Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, jak při rozhodování o nákladech řízení postupoval. Zejména vzhledem k povaze řízení aplikoval stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Zvláštní důvody, pro které by se měl odchýlit od základního pravidla pro rozhodování o nákladech řízení prezentovaného ve stanovisku, však krajský soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti takové zvláštní důvody také neuvádí. Ústavní soud tak v postupu ani rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné výjimečné, ústavněprávně relevantní vady, které by, ve světle výše popsané judikatury, odůvodnily jeho kasační zásah do nákladového výroku.
7. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu