Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o vyloučení soudce v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. 1518/10, takto:
Soudce Stanislav Balík není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. 1518/10.
Odůvodnění:
Dne 9. 6. 2010 se soudce Stanislav Balík se zmiňovaným návrhem neztotožnil (ve věci se necítí být podjatý). Uvedl, že s D. D., který není ve věci evidované pod sp. zn. II. 1518/10 nikterak činný, vede odbornou polemiku ad rem, nikoli ad personam. Navíc si je vědom slibu soudce Ústavního soudu, který dodržuje.
Z těchto důvodů byla tedy věc předložena v souladu s § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.
Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu nejsou podmínky citovaného ustanovení ohledně soudce Stanislava Balíka splněny, neboť nebylo prokázáno (a dokonce ani tvrzeno), že by Stanislav Balík měl jakýkoli poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům (k tomu srov. pojem „kvalifikované pochybnosti“ o nepodjatosti – Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 122 a násl.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vojen Guttler
předseda senátu
14. Ústavní soud předesílá, že obsahově obdobnou ústavní stížností se zabýval ve věci vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 1521/10
v nálezu ze dne 9. 2. 2011 (N 15/60 SbNU 153). V tomto nálezu se vyslovil k otázce vztahu odpovědnosti za škodu způsobenou porušením evropského práva a odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Zdůraznil přitom, že oba koncepty nelze směšovat, ale rovněž není možné celou věc uzavřít jen lakonickým konstatováním o rozdílnosti obou konceptů odpovědnosti. Za situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice odpovědnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. Je povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby vykládal zákon č. 82/1998 Sb. a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci komunitárního práva. Při tomto výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem bude i absence řádného vysvětlení, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu unijní právní normy [srov. k tomu bod 22 nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1009/08
ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)].
15. Z ústavněprávního hlediska lze akceptovat oddělení systému odpovědnosti za škodu způsobenou porušením práva EU od systému vnitrostátního, existujícího na základě zákona č. 82/1998 Sb., jak to ve své judikatuře činí i Nejvyšší soud. Analogicky např. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) dovodil relativní autonomii režimu náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, na kterou vzniká nárok přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny. Jelikož toto ustanovení "s[amo] o sobě neobsahuje žádnou bližší úpravu celé řady praktických otázek, jako kupř. u kterého státního orgánu je nutno nárok uplatnit, v jakých lhůtách apod.", uvedl Ústavní soud, že "[v] tomto směru je nutno postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je zákon č. 82/1998 Sb.". Ovšem i v případě, kdy Nejvyšší soud takovou výkladovou variantu zvolí, se musí vypořádat s argumentací stěžovatelky, která se domáhá náhrady za škodu, kterou podle svých tvrzení utrpěla v důsledku porušení práva EU ze strany orgánů České republiky, kteroužto argumentaci vznesla jak před odvolacím soudem, tak před soudem dovolacím. Pokud tak Nejvyšší soud neučiní, porušuje limity vymezené v nálezu
sp. zn. II. ÚS 1009/08
(viz výše).
16. Stejné závěry vyplývající ze shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu lze vztáhnout i na stávající ústavní stížností napadené rozhodnutí a Ústavní soud nemá nejmenší důvod se od výše uvedených závěrů odchylovat. Ve zbytku proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění výše citovaného nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1521/10
.
17. Při zohlednění závěrů právě uvedených je pak podle Ústavního soudu zatím předčasné vyslovovat se k otázce, zda obecné soudy měly předložit takzvanou předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru. Proto za daného stavu nelze ani činit jakékoli závěry v tom smyslu, zda nepoložením předběžné otázky došlo k porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce.
18. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
19. Ústavní soud současně nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na § 62 odst. 3 téhož zákona, jenž vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, a podle okolností případu se jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však s ohledem na projednávanou problematiku v souzené věci nejde, neboť vztah mezi odpovědností státu za škodu způsobenou porušením evropského práva a odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem představuje velmi složitý problém. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto předmětný návrh na náhradu nákladů řízení pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].