Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Kostelecké uzeniny a. s., sídlem Kostelec 60, zastoupeného JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2025, č. j. 7 Afs 172/2024-66, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2024, č. j. 17 A 24/2023-155, a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. ledna 2023, č. j. SZIF/2023/010757, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel žádal - jako součást koncernu AGROFERT - o dotaci Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), ten však předčasně ukončil administraci podané žádosti pro existenci střetu zájmů. Stěžovatel střet zájmů po celou dobu soudního i správního řízení zpochybňuje. Ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho práv garantovaných čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel konkrétně žádal o dotaci v rámci Programu rozvoje venkova České republiky na období 2014-2020 na projekt s názvem Modernizace technologií pro zpracování, finální úpravu, balení a značení masných produktů, resp. na operaci 4.2.1 - Zpracování a uvádění na trh zemědělských produktů. V záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 27. 1. 2023 SZIF ukončil administraci stěžovatelovy žádosti z důvodu střetu zájmů ve smyslu § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném do 31. 12. 2022. Uvedl, že při poskytnutí dotace by fakticky došlo k přímému rozporu s platnými a účinnými právními předpisy podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ("nařízení č. 1303/2013"), a zároveň by tím došlo k porušení kapitoly 4 písm. k) obecné části A Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova na období 2014 - 2020 pro 10. kolo příjmu žádostí, č. j. 19226/2020-MZE-14112 ("Pravidla"). Finanční prostředky poskytnuté žalobci na základě podané žádosti by tak byly ze strany orgánů EU považovány za neoprávněné, pročež by došlo k jejich vyloučení z financování v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV).
3. Následnou žalobu Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Dotace, o kterou stěžovatel žádal, má ostatně nenárokový charakter. Nárok na poskytnutí dotace žadatelům o dotaci vzniká až uzavřením dohody o poskytnutí dotace. Protože měl SZIF za to, že i v případě žádosti stěžovatele je zde reálné riziko, že Evropská komise přistoupí k finančním opravám, k nimž již v minulosti se shodných důvodů přistoupila, administraci žádosti ukončil. Rozhodnutí SZIF bylo dostatečně odůvodněno.
Stěžovateli bylo srozumitelně vysvětleno, z jakého důvodu SZIF ukončil administraci jeho žádosti. Příčinou obavy SZIF tedy byl již jednou orgány Evropské komise shledaný střet zájmů Ing. A. Babiše. Otázkou střetu zájmů Ing. A. Babiše se však SZIF v napadeném rozhodnutí nikterak blíže nezabýval, neboť závěr o ní byl převzat z formálního sdělení a souhrnné zprávy. Tato úvaha nevybočila z mezí správního uvážení a ani ho nezneužila. Jestliže totiž Komise dospěla ve skutkově obdobném případě dotace poskytnuté společnosti SCHROM FARMS spol.
s r. o. k závěru o existenci střetu zájmů ve smyslu § 4c zákona o střetu zájmů a v návaznosti na to přistoupila k finanční korekci, SZIF nezbylo než takový závěr promítnout do své rozhodovací praxe. V předmětném správním rozhodnutí tedy SZIF postupoval v souladu s ochranou veřejného rozpočtu z důvodu reálného rizika neproplacení poskytnutých prostředků z EZFRV.
4. Nejvyšší správní soud následně městskému soudu přisvědčil a kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Jednalo se o skutkově i právně obdobnou věc, v níž jiná společnost patřící do skupiny AGROFERT (konkrétně společnost Vodňanské kuře, s.r.o.) uplatnila totožnou argumentaci, o níž již rozhodl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2015, č. j. 10 Afs 157/2024-62. Na tento rozsudek dále navázal Nejvyšší správní soud v dalším případě společnosti KLADRUBSKÁ a.s. ze skupiny AGROFERT také v rozsudku ze dne 23.
1. 2025, č. j. 4 Afs 161/2024-62 a v případě společnosti OLMA, a. s. v rozsudku ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 Afs 162/2024-60. Ke shodnému posouzení těchto sporů (byť z hlediska zrušovacích rozsudků v opačném gardu) dospěl Nejvyšší správní soud dále v rozsudcích ze dne 14. 1. 2025, č. j. 1 Afs 172/2024-59, ze dne 6. 2. 2025, č. j. 6 Afs 206/2024-57, ze dne 15. 1. 2025, č. j. 6 Afs 207/2024-63, ze dne 22. 1. 2025, č. j. 6 Afs 208/2024-58, a ze dne 27. 2. 2025, č. j. 7 Afs 196/2024-58, a č. j. 7 Afs 201/2024-60.
Jde o ustálenou judikaturu a ani v tomto případě Nejvyšší správní soud neshledal jakýkoliv důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit. Ukončení administrace stěžovatelovy žádosti bylo důvodné, dostatečně odůvodněné a nevybočující ze správního uvážení. Skutečnost, že na získání dotace zásadně není právní nárok (§ 14 odst. 1 rozpočtových pravidel) a žádné základní právo na dotaci nebo veřejnou zakázku nelze dovodit ani z Listiny základních práv a svobod, v minulosti potvrdil i Ústavní soud (bod 200 nálezu Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/17 ). Soudní přezkum rozhodnutí, která se týkají nepřidělení dotace, je v duchu právní jistoty účastníků omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za podmínek stanovených obecným způsobem. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu žádné pochybení městského soudu neshledal. Jeho rozhodnutí je plně přezkoumatelné. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu současně neshledal ve vlastní rozhodovací praxi rozpory, jež by odůvodňovaly předložení věci rozšířenému senátu ve smyslu § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s.
ř. s.").
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl otázku, zda může orgán veřejné moci vystavět správní rozhodnutí na smyšleném riziku, jehož existenci ve spisu založené podklady výslovně vyvrací, či na domnělém porušení právního předpisu. Stěžovatel má za to, že jsou napadená rozhodnutí projevem svévole. SZIF při administraci žádosti nerespektoval ústavněprávní mantinely veřejné moci a zjevné vady jeho postupu následně nebyly korigovány ani v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí. Městský soud se s obsahem auditních výstupů Evropské komise zjevně neseznámil, nadto svůj rozsudek opřel o další úvahy související zejména s definicí střetu zájmů dle článku 61 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. 7. 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (dále jen "nařízení z roku 2018"), jde-li o zabránění střetu zájmů, jež však v rozhodnutí o zamítnutí dotace nebyly vůbec vysloveny.
6. Stěžovatel namítá, že ve skutkově a právně obdobných případech správní soudy dospěly ke zcela jiným závěrům. Prakticky shodným žalobám jiných žadatelů ze skupiny Agrofert naopak vyhověly. Stěžovatel k tomu odkázal na sérii rozhodnutí Městského soudu v Praze. Současně stěžovatel nastínil obsah auditních zjištění s tím, že jsou napadená rozhodnutí zatížena jejich flagrantní dezinterpretací. Výsledek řízení před obecnými soudy jen potvrdil porušení práva stěžovatele na rovné a nediskriminační zacházení. Stěžovatel pro tuto situaci nemá jiné vysvětlení, než že poskytovatel ve skutečnosti od počátku pouze hledal důvody, proč žádost o dotaci stěžovatele zamítnout. Stěžovateli se nedostalo řádné odpovědi na jeho námitky v napadených soudních rozhodnutích a jeho argumentace stran střetu zájmů nebyla Nejvyšším správním soudem vypořádána.
7. Současně došlo k porušení práva na zákonného soudce, protože senát, který o věci rozhodoval, nepostoupil věc k posouzení rozšířenému senátu, ačkoliv tak byl povinen učinit.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Problematika, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti nadnesl, byla Nejvyšším správním soudem řešena opakovaně. Subjekty spadající do holdingu AGROFERT, zastoupené totožným právním zástupcem, tak vznáší obsahově stejné námitky. Nejinak je tomu i v nyní posuzované věci Ústavním soudem.
11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu SZIF zcela logicky založil své rozhodnutí i na principu prevence (předcházení nesrovnalostem), neboť jeho obava z možných finančních oprav byla zcela namístě s ohledem na to, že podle kap. 4 písm. k) obecné části A Pravidel (a rovněž dle čl. 61 nařízení 2018/1046, na který upozorňoval ve své ústavní stížnosti stěžovatel) musel být projekt v souladu s příslušnou právní úpravou po celou dobu jeho administrace. Obava poskytovatele dotace, že by v případě jejího přiznání i v nyní posuzované věci Komise přistoupila k uplatnění finančních oprav (ze stejných důvodů, jaké shledala ve formálním sdělení, resp. souhrnné zprávě), se tak jeví i Ústavnímu soudu zcela oprávněná a učiněná v souladu se zásadou ochrany veřejných rozpočtů. Na tomto závěru ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu proto neshledal důvody cokoliv korigovat.
12. S tím souvisí i další nedůvodná námitka stěžovatele, týkající se tvrzeného nezákonného soudce před Nejvyšším správním soudem. Podle stěžovatele existuje v judikatuře rozpor, který měl být předložen k posouzení rozšířenému senátu postupem podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Odkázal přitom na sérii rozhodnutí městského soudu. Tato rozhodnutí však Nejvyšší správní soud, který je povolán ke sjednocování judikatury, v minulosti korigoval a prostřednictvím kasačního zásahu rozsudky rušil. Závazná judikatura Nejvyššího správního soudu, mající kvaziprecedenční charakter, je tak prokazatelně jednotná.
Jestliže stěžovatel odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, čj. 6 A 24/2023-133, pomíjí, že v něm městský soud (jako soud prvoinstanční) sice vyhověl žalobě odlišného subjektu z holdingu AGROFERT, avšak tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2025, čj. 5 Afs 228/2024-61, přičemž ani tehdy rozhodující pátý senát Nejvyššího správního soudu neshledal důvod předložit věc rozšířenému senátu s prakticky totožným vysvětlením jako nyní, tj. že rozhodl v neprospěch stěžovatele na základě konstantní judikatury.
13. Ústavní soud ověřil, že stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v ostatních případech ze série rozsudků Městského soudu v Praze. Konkrétně stěžovatelem namítaný rozsudek městského soudu ze dne 3. 7. 2024, čj. 6 A 25/2023-161, byl zrušen a vrácen Nejvyšším správním soudem rozhodnutím ze dne 14. 1. 2025, čj. 1 Afs 172/2024-59; rozsudek městského soudu dne 27. 6. 2024, čj. 10 A 25/2023-184, byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, čj. 7 Afs 201/2024-60; rozsudek městského soudu ze dne 12.
12. 2024, čj. 10 A 24/2023-154 byl zrušen a vrácen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2025, čj. 10 Afs 269/2024-67; rozhodnutí městského soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 14 A 38/2023-142, sice dopadlo ve stěžovatelův prospěch, avšak tehdy správní orgán nepodal kasační stížnost; rozhodnutí městského soudu ze dne 24. 6. 2024, čj. 18 A 12/2023-155, bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem a městský soud následně ve shodě s jeho závazným právním názorem vydal zamítavý rozsudek ze dne 23.
4. 2025, čj. 18 A 12/2023-216; rozhodnutí městského soudu ze dne 24. 6. 2024, čj. 18 A 13/2023-156, pak (dosud) nebylo napadeno kasační stížností. Právě na zrušující závazné rozsudky poukázal Nejvyšší správní soud i v nyní napadeném rozhodnutí.
14. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu