Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ludvíka Vaňka, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2015 sp. zn. 0 Nt 1619/2015, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 11 To 84/2015, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel za prvé není spokojen s tím, že usnesení okresního soudu mu bylo doručeno až dne 4. 3. 2015. V době, kdy stížnost podával, tak neměl k dispozici jeho písemné vyhotovení. Dále pak napadá existenci předpokladů pro vazbu a dostatečnost jejich odůvodnění. Jediným svědkem celé trestní věci má být hlavní pachatel loupeže Lukáš Tichý. Ten se přitom jeví ze svědeckých výpovědí, které byly v trestní věci provedeny, jako osoba těžce psychicky labilní a velmi nevěrohodná, když řada svědků uvedla, že Lukáš Tichý si vymýšlí a lže. Hrozba vysokého trestu není dostatečně konkretizována. Dostatečně zřejmé není ani nebezpečí koluzního jednání, když například ostatní spoluobvinění již vypovídali. Okresním soudem užité formulace navíc porušují presumpci neviny.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
Stěžovatel považuje odůvodnění předpokladů pro uvalení vazby v napadených usneseních za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení, byť určité výhrady k jejich zpracování nutno připustit, nepřipojuje. Lze do jisté míry přisvědčit stěžovateli v tom směru, že tato odůvodnění jsou formulována dosti stručně, Ústavní soud nicméně neshledává, že by byla natolik strohá, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Tento závěr přitom Ústavní soud učinil i s přihlédnutím k tomu, že ve věci byla shledána zároveň existence dvou vazebních důvodů, a že se jedná o prvotní rozhodnutí o vazbě.
Zde nutno připomenout, že dle judikatury Ústavního soudu důvody vazby plynutím času oslabují a na rozhodnutí o jejím dalším prodlužování nutno v tomto směru postupně klást vyšší nároky. Po skončení vazby koluzní bude na obecných soudech, aby důvody vazby útěkové, pokud by v ní měl být stěžovatel ponechán, ve svých dalších usneseních přesvědčivěji vyjádřily. Pokud by tak neučinily, nelze vyloučit, že další rozhodnutí o stěžovatelově vazbě by v přezkumu před Ústavním soudem již nemusela obstát.
Co se týče stěžovatelovy námitky stran doručení usnesení okresního soudu dne 4. 3. 2015, nutno upozornit, že toto usnesení bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci oznámeno vyhlášením a nebylo je proto nutné podle § 137 trestního řádu ani judikatury Ústavního soudu již dále doručovat, pročež je lhostejné, pokud nad rámec nezbytného doručováno bylo a kdy se tak stalo (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/14 a další rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). Nadto i při odhlédnutí od této skutečnosti, k jakémukoliv porušení stěžovatelových práv nemohlo dojít již proto, že mu nic nebránilo, aby svoji stížnost po tomto doručení ještě do rozhodnutí druhostupňového soudu případně argumentačně doplnil.
Pokud jde o kritiku některých formulací užitých okresním soudem z pohledu nezbytnosti dodržování principu presumpce neviny, Ústavní soud se k ní do určité míry připojuje. Má nicméně za to, že jde o politováníhodnou formulační neobratnost, nikoliv však vadu rozhodnutí dosahující ústavněprávní intenzity.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu