Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. F. M. G., zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2025 č. j. 25 Co 58/2025-672 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2025 č. j. 0 Nc 1910/2024-521, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, O. Š. a nezletilého R. M. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením (v řízení o péči a výživu nezletilého dítěte před a po rozvodu manželství rodičů o úpravu styku a o předběžném opatření) nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") nezletilého - druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") uložil povinnost strpět péči první vedlejší účastnice - matky (dále jen "matka") [výrok I.] a současně zamítl matčin návrh na nařízení předběžného opatření v části, v níž by byl otci zakázán styk s nezletilým a dále mu bylo zakázáno s nezletilým vycestovat a uloženo otci předat k rukám právního zástupce matky občanský průkaz nezletilého, kartičku pojišťovny a studentskou kartu ISIC do tří dnů od doručení usnesení [výrok II.].
3. Proti výroku I. usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením usnesení okresního soudu v odvoláním dotčeném výroku I. potvrdil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, na základě kterých byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do péče matky. Namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu přání nezletilého. Stěžovatel poukazuje na to, že navrhoval provést důkaz zvukovým záznamem, krajský soud však uvedený důkaz neprovedl, aniž by odůvodnil, proč se tímto důkazem nezabýval.
5. Stěžovatel namítá, že před vydáním předběžného opatření nebylo relevantně a jednoznačně zjištěno přání nezletilého, a to adekvátním způsobem s přihlédnutím k prokázané poruše autistického spektra nezletilého, a poté náležitě vyhodnoceno. Nebylo tak respektováno dříve vyjádřené přání nezletilého být ve střídavé péči obou rodičů. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze záznamu o pohovoru s nezletilým ze dne 9. 1. 2025 a považoval jej za stěžejní důkaz (krajský soud ve svém rozhodnutí odkazuje zejména na pasáže z pohovoru z ledna 2025 s nezletilým a na pasáže rozhodnutí okresního soudu). Obecné soudy tak nevycházely z aktuálního přání dítěte, resp. nezjišťovaly je. V důsledku toho byl nezletilý odňat z péče svého otce, čímž byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud při rozhodování o svěření nezletilého do péče matky vyslovil přání, že si přeje studovat v České republice ještě jeden rok a teprve pak se vrátit do Anglie. Krajský soud však opomněl, že toto přání nezletilého zůstat prozatím v České republice nevypovídá nic o tom, zda chce být nezletilý v péči jednoho z rodičů a kterého, případně ve střídavé či společné péči rodičů. Přáním nezletilého zůstat prozatím v České republice proto nelze odůvodnit rozhodnutí o péči matky, neboť přání být v péči matky nezletilý nikdy nevyslovil. Navíc za situace, kdy stěžovatel opakovaně potvrdil, že na základě přání nezletilého setrvá v České republice.
7. Stěžovatel shrnuje, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl bez jednoznačně vysloveného přání nezletilého být v péči matky. Krajský soud při svém rozhodování nezohlednil četná tvrzení ani důkazy, které svědčily ve prospěch péče stěžovatele i matky ve shodném rozsahu. Stěžovatel současně poukazuje na pohovory s nezletilým, které proběhly v předchozích obdobích, ze kterých jednoznačně vyplynulo konstantní přání nezletilého být s každým z rodičů stejně, tedy nebýt pouze v péči matky. Toto přání nezletilého krajský soud při svém rozhodování nezohlednil a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ním nevypořádal. Naopak rozhodl v rozporu s přáním nezletilého. Stěžovateli tak byla odňata možnost být s nezletilým a pečovat o něj.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikatura tam uvedená; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].
12. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, když při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
13. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření soud neprovádí dokazování. O návrhu na nařízení předběžného opatření musí soud rozhodnout bezodkladně, nejpozději do uplynutí sedmi dnů poté, co byl návrh podán [§ 75c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; ustanovení občanského soudního řádu se subsidiárně použijí i pro předběžná opatření v nesporných řízeních, v nichž se postupuje podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (§ 1 odst. 3 a 4)].
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při svém rozhodování o nařízení předběžného opatření nezjistily aktuální přání nezletilého. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že názor nezletilého je zřetelně patrný z výstupu z provedených pohovorů, přičemž odkázal na odůvodnění usnesení okresního soudu, zejména na jeho části, které se vztahují k pohovoru s nezletilým z ledna 2025. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud tento pohovor s nezletilým zevrubně vyhodnotil, a proto se s jeho názory ztotožnil. Krajský soud připomněl, že nezletilý vyslovil u okresního soudu v přítomnosti soudkyně dne 9. 1. 2025 přání, že si z důvodu rodinných a kamarádských vazeb přeje v České republice ještě jeden rok studovat, resp. dostudovat gymnázium a teprve pak se vrátit ke studiu v Anglii, čemuž odpovídá i aktuální obnovení jeho studia na Gymnáziu X podle rozhodnutí jeho ředitele ze dne 21. 1. 2025. K uvedenému názoru nezletilého vzhledem k jeho věku blížícímu se dospělosti krajský soud přihlédl. V této souvislosti krajský soud přiléhavě podotkl, že za dané situace by respektování názoru nezletilého otcem přispělo k optimalizaci vztahů mezi nimi navzájem i k určitému zklidnění rodinných vazeb v širším slova smyslu.
15. Stěžovatel dále namítá, že nezletilý měl být předběžným opatřením svěřen do střídavé péče obou rodičů, když v současné době stěžovatel na základě přání nezletilého pobývá nadále v České republice. Na tuto námitku krajský soud v napadeném rozhodnutí reagoval odkazem na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, který ve svém rozhodnutí vysvětlil, že k závěru o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením dospěl i s ohledem na postoj nezletilého, který se po velmi krátkém pobytu u matky opětovně rozhodl setrvat v České republice, pokračovat zde ve studiu, a který zároveň neměl zájem setkat se s otcem a obával se jeho zklamání. Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že pro další stabilizaci nezletilého je vhodné, aby byl prozatím svěřen do péče matky. Z obsahu spisu a podání rodičů je podle okresního soudu zřejmé, že mezi nimi nyní panuje absolutní nedůvěra, jejich komunikace je narušena a střídavá péče tak, jak ve svém vyjádření požadoval otec, za situace, kdy se nezletilý nechtěl s otcem ani setkat, není možná, přičemž krajský soud se s uvedeným názorem okresního soudu ztotožnil.
16. Protože o návrhu na vydání předběžného opatření musí soud rozhodnout v krátké době, dokazování se neprovádí. Z uvedeného důvodu nebylo možné v tomto řízení provést výslech nezletilého (a to bez přihlédnutí k dalším okolnostem posuzované věci). K otázce zachování práva na spravedlivý proces, především co do práva na vyjádření se k projednávané věci, obecné soudy nepochybily, když v řízení o předběžném opatření neprováděly meritorní dokazování. Soudy vycházejí z obsahu spisu, tedy i z písemných vyjádření navrhovatelky. Tento přístup odpovídá účelu předběžného opatření, které nenahrazuje rozhodnutí soudu ve věci.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Proto primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte. Této své povinnosti obecné soudy v předmětné věci dostály.
18. Jak bylo výše uvedeno, smyslem předběžného opatření je zatímně upravit poměry účastníků do doby, než soud vydá rozhodnutí ve věci samé. Předběžným opatřením nelze prejudikovat konečné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud k tomu dodává, že před okresním soudem nyní probíhá řízení ve věci samé, ve kterém stěžovatel může uplatnit své námitky. Soud se v uvedeném řízení bude zabývat návrhy a podáními účastníků, které byly do spisu postupně dodávány, a po provedeném dokazování rozhodne ve věci samé. Zjistil-li by, že to vyžaduje zájem na řádné výchově dítěte, využije výchovných opatření (§ 925 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), případně přijme další opatření či postup sledující zájmy a ochranu nezletilého.
19. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že tato v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2100/24 a další rozhodnutí v něm uvedená), Ústavní soud nezjistil. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivě odůvodněna.
20. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu