Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Skočovského, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 6 As 213/2023-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 17 A 96/2022-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel byl od roku 1981 nájemcem bytové jednotky č. X1, vymezené v budově č. p. X2, X3, stojící na pozemcích p. č. X4 a X5 v k. ú. K., obec P. (dále jen "byt"). Úřad městské části Prahy 14 (dále též "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 27. 7. 2022 č. j. UMCP14/22/29813/OSAP/RUZ zrušil údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. Podle jeho názoru byly splněny všechny tři podmínky pro zrušení trvalého pobytu, které stanoví § 12 odst. 1 písm. c) a § 12 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán I. stupně měl především za prokázané, že nájemní vztah stěžovatele k bytu zanikl již ke konci února 2014, a to výpovědí z nájmu ze dne 1. 11. 2013, dále že zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu, neboť mu bylo zajištěno přístřeší, a že stěžovatel byt neužívá od 5. února 2022, kdy došlo k vyklizení bytu.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 10. 2022 č. j. MHMP 1851405/2022 tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
4. O žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel z předchozích pravomocných rozhodnutí v této věci a uzavřel, že zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu. Městský soud se plně ztotožnil se závěry správních orgánů v tom, že byly splněny všechny podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Shledal, že městský soud se zabýval důkazními návrhy a dostatečně odůvodnil, proč jim nevyhověl. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by městský soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované; součástí správního spisu jsou listiny potřebné pro posouzení všech právně významných skutečností. V řízení o žalobě nevyvstal žádný důvod, který by vyžadoval opakovat důkazy provedené ve správním řízení nebo doplnit dokazování.
Bylo prokázáno, že nejpozději v roce 2021 zaniklo tzv. právo bydlení, které svědčilo stěžovateli po zániku nájmu bytu. Na tento závěr nemůže mít žádný vliv, pokud snad následně došlo ke změně spočívající v tom, že pro stěžovatele nebylo zajištěno přístřeší. Tato změna mohla zmařit provedení exekuce vyklizením bytu, nemohla ovšem obnovit tzv. právo bydlení, tedy užívací právo k bytu. Právě existence tohoto práva je jediným relevantním hlediskem pro posouzení právní podmínky zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
6. Stěžovatel zejména namítá, že správní soudy sice zjistily, že v průběhu správního řízení došlo k porušení zásady legality, přesto nevyužily soudní pravomoci k tomu, aby dokazováním upřesnily, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgány ve svém rozhodnutí vycházely. Stejně tak nevyužily možnost, aby dalšími důkazy, provedenými a hodnocenými nad tento rámec, zjistily nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč je argumentace stěžovatele nedůvodná, když bylo jednoznačně prokázáno, že nejpozději v roce 2021 zaniklo stěžovateli tzv. právo bydlení, které mu svědčilo po zániku nájmu bytu, a že právě (ne)existence tohoto práva je jediným relevantním hlediskem pro posouzení právní podmínky zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
12. Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím městský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele.
Ústavní soud zdůrazňuje, že správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12.
2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu