Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Svobody, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 1 As 162/2023-27, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2023 č. j. 57 A 3/2023-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a zkrácení na právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Před Ústavní soud se dostal případ s rozsáhlou procesní historií. Stěžovatel se v nynější linii řízení neúspěšně domáhal obnovy správního řízení ve věci žádosti o dodatečné povolení změn stavby. Správní orgány mu však nevyhověly a žádost o obnovu zamítly, proto se obrátil na správní soudy.
3. Původní řízení o dodatečném povolení změn stavby mělo z pohledu stěžovatele za cíl legalizovat černou stavbu a vyhnout se tak jejímu odstranění. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutími krajského úřadu jako odvolacího správního orgánu ze dne 5. 6. 2019, č. j. KUJCK 58602/2019 a dne 18. 11. 2019, č. j. KUJCK 126464/2019. Krajský úřad jimi řízení zastavil pro nepřípustnost, jelikož ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto - bylo totiž vydáno rozhodnutí o odstranění změn stavby postavených v rozporu se stavebním povolením.
4. V řízení o žádosti o obnovu řízení předložil stěžovatel jako důkaz usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 9. 2021, č. j. 6 EXE 1613/2021 - 110 (dále "usnesení exekučního soudu"), kterým soud zastavil exekuci na odstranění stavby, neboť prekludovalo právo nařídit exekuci podle § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Z tohoto důkazu podle stěžovatele vyplývají nové skutečnosti o materiální nevykonatelnosti rozhodnutí o odstranění stavby a o podjatosti úředních osob v řízení o odstranění stavby.
5. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud uvedl, že usnesení exekučního soudu nelze považovat za skutečnost, která by existovala v době původního řízení o změně staveb, odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu o podmínkách obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Navíc důvodem zastavení exekuce nebyla materiální nevykonatelnost rozhodnutí o odstranění stavby, jak stěžovatel tvrdil, a ani z ničeho neplyne, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby. I pokud by usnesení exekučního soudu bylo důkazem o podjatosti úředních osob, nejednalo by se o novou dříve neznámou skutečnost, ani o skutečnost, která by automaticky způsobila nezákonnost vydaného rozhodnutí.
6. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Usnesení exekučního soudu, kterým byla zastavena exekuce rozhodnutí o odstranění stavby z důvodu prekluze, nelze v řízení o obnovu považovat za skutečnost, která by existovala v době původního řízení, a není proto důvodem pro povolení obnovy řízení o dodatečné povolení změn stavby. Neprovedení důkazu projektové dokumentace v řízení před krajským soudem představovalo opomenutí, podle Nejvyššího správního soudu však námitky stěžovatele vybočovaly z předmětu řízení, proto by provedení důkazu na věci nemohlo nic změnit.
7. Stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že se soudy nevypořádaly s veškerou argumentací stěžovatele. Nejvyšší správní soud uznal procesní pochybení krajského soudu, přesto nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí. Stěžovatel se přitom snažil doložit své tvrzení o materiální nevykonatelnosti rozhodnutí o odstranění stavby. Nejvyšší soud se nevypořádal s tím, že prekluzí rozhodnutí o odstranění změn stavby z roku 2014 došlo ke změně jeho vlastností a nevykonatelnosti, tedy k fakticky stejným následkům, jako by bylo zrušeno, tedy je zde dán důvod pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. V konečném důsledku je tak rozhodnutí o odstranění stavby neproporcionální k právům stěžovatele a soudy i stát (správní orgány) nepřípustně zasáhly do práva stěžovatele vlastnit majetek.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023).
10. Stěžovatel namítá nedostatek odůvodnění rozhodnutí a opomenutí vypořádat některé námitky. K tomu je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ,
). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006). Požaduje se tedy přiměřeně dostatečná míra odůvodnění. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ,
I. ÚS 729/2000 ,
I. ÚS 116/05 a
,
III. ÚS 961/09 ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, Ústavní soud přitom akceptuje i odpovědi implicitní. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud námitce neústavnosti odůvodnění nepřisvědčil. Napadená rozhodnutí totiž v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí.
11. Relativně samostatnou otázku představuje namítané opomenutí důkazu. Nejvyšší správní soud deklaroval, že toto opomenutí se stalo a ze strany krajského soudu představuje procesní pochybení - toto pochybení však ani podle Ústavního soudu nemělo vliv na zákonnost. Rozhodnutí správních orgánů i rozhodnutí krajských soudů nejsou ze strany Nejvyššího správního soudu rušena, pokud by pochybení soudu nemělo vliv na procesní postavení (úspěch) stěžovatele.
12. V daném případě bylo klíčové, že projektová dokumentace nemohla zpochybnit (právní) závěry krajského soudu a správních orgánů o nesprávném pochopení institutu obnovy řízení podle správního řádu ze strany stěžovatele.
13. Městský úřad Vimperk rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014 nařídil stěžovateli odstranění nepovolených změn hospodářského stavení, postavených v rozporu se stavebním povolením, a to do 120 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno odvolacím správním orgánem i správním soudem. Po neúspěšném dodatečném povolení změn stavby stěžovatel podal žádost o obnovu řízení, kterou odůvodnil tím, že rozhodnutí o zastavení řízení o dodatečném povolení změn stavby vydaly podjaté úřední osoby. Rovněž odkázal na usnesení exekučního soudu, kterým byla zastavena exekuce ohledně výkonu rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014.
14. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, kterým je možné prolomit právní moc již vydaného rozhodnutí. Na tomto místě Ústavní soud připomíná úpravu obnovy řízení ve správním řádu, která předpokládá existenci skutečností nebo důkazů v době původního řízení, které má být obnoveno.
15. Konkrétně podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu je důvodem obnovy řízení, bylo-li zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.
16. Z rekapitulace zákonných ustanovení (a jejich výkladu) je zřejmé, že usnesení exekučního soudu, kterým byla zastavena exekuce rozhodnutí o odstranění stavby z důvodu prekluze, nelze v řízení o obnovu považovat za skutečnost, která by existovala v době původního řízení, a není proto důvodem pro povolení obnovy řízení o dodatečné povolení změn stavby. S tímto závěrem správních soudů, který ve svých rozhodnutích blíže rozvedly, se Ústavním soud ztotožňuje a blíže na něj odkazuje. S ohledem na tento dílčí závěr pak představovala projektová dokumentace nerelevantní důkazní návrh, který by ani nebylo třeba provést, protože by v žádném případě nemohl zvrátit výsledek řízení ve prospěch stěžovatele.
(Důkaz projektovou dokumentaci stěžovatel navrhoval za účelem podpory své argumentace ohledně nevykonatelnosti rozhodnutí o odstranění změn stavby z roku 2014, neboť z rozhodnutí z roku 2014 ve spojení s projektovou dokumentací by podle něj faktická nevykonatelnost jasně vyplynula). I podle Ústavního soudu tak jde o pochybení bez vlivu na zákonnost (a ústavnost) napadených rozhodnutí.
17. Obec měla v zásadě dvě možnosti, jak exekuci provádět. První z nich je možnost zahájení exekuce samotným správním orgánem dle § 105 odst. 1 správního řádu. Druhou z možností je požádat o provedení exekuce soudního exekutora. Kterou ze dvou cest se obec k vynucení výkonu svého rozhodnutí vydá, většinou záleží na rozpočtových možnostech dané obce. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele je de facto zabránit výkonu tím, že dosáhne vydání rozhodnutí, které deklaruje nevykonatelnost odstranění. Exekuce vedená soudním exekutorem byla zastavena proto, že z důvodu nevydání exekučního příkazu (opomenutí na straně exekutora) došlo k prekluzi.
Při provádění exekuce vedoucí k odstranění stavby prostřednictvím soudního exekutora je právě soudní exekutor tím, kdo je za provedenou exekuci odpovědný. Zastavení řízení o exekuci pro prekluzi ale zjevně nepředstavuje skutečnost neznámou v době původního řízení o dodatečném povolení změny stavby. Žádost stěžovatele o obnovu, která nyní vyústila v podání ústavní stížnosti, tak byla odsouzena k neúspěchu.
18. Ústavní soud na tomto místě na okraj podotýká, že pokud povinná osoba nezajistí ve lhůtě odstranění stavby tak, jak určuje výrok rozhodnutí, je nikoliv pouze možností, ale přímo povinností stavebního úřadu na vlastníkovi stavby splnění povinnosti vynutit, a to i proti jeho vůli. Jak v minulosti mnohokrát uvedl Ústavní soud, "je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu v zájmu zachování životního prostředí či jiných obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů." (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 403/98 ze dne 4. 3. 1999). Samotné rozhodnutí o odstranění stavby obstojí. Jak správní orgány s faktickým stavem existence staveb bez právního titulu (a v rozporu s existujícím správním rozhodnutím) naloží, bude na jejich procesním postupu, a to i s ohledem na případné znění nového stavebního zákona. Není úkolem správních soudů (ani Ústavního soudu), aby stát v tomto ohledu jakkoliv instruovaly.
19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu