Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Havlíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 24 Co 287/2024-172, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Jana Havlíka a 2) Camilly Patten, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 25. 5. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení Krajského soudu v Praze ("krajský soud"), kterým krajský soud odmítl stěžovatelovo odvolání z důvodu, že není osobou oprávněnou odvolání podat.
2. Stěžovatel je nepominutelným dědicem a ústavní stížností, ačkoliv napadá rozhodnutí krajského soudu, brojí zejména proti postupu Okresního soudu v Benešově ("okresní soud"), který nejednal se stěžovatelem v řízení o pozůstalosti po jeho matce jako s nepominutelným dědicem, nevyrozuměl jej ani nepoučil o jeho procesních právech, neinformoval o jednání a nedoručoval mu ani žádné písemnosti. Stěžovatel se tak o výsledku pozůstalostního řízení dozvěděl až po jeho skončení. Okresní soud přitom v usnesení ze dne 15. 2. 2022, č. j. 20 D 293/2019-107, uvedl, že stěžovatel jako pozůstalý syn uznal závěť zůstavitelky za pravou a platnou a prohlásil, že nepožaduje svůj povinný díl z dědictví. To se však podle stěžovatele nezakládá na pravdě. Stěžovatel proto podal proti uvedenému usnesení odvolání, které však krajský soud odmítl s tím, že právo podat odvolání svědčí výlučně jen účastníkům pozůstalostního řízení, jímž se stěžovatel v postavení nepominutelného dědice nestal.
3. Stěžovatel uvádí, že se okresní i krajský soud odvolávají na e-mail, který je založen ve spisu. Pravost e-mailu však zpochybňuje, uvádí, že žije dlouhodobě v Kanadě a česky hovoří špatně. Nadto e-mail nesplňuje žádné formální požadavky pro procesně relevantní vzdání se účasti v dědickém řízení, není opatřen elektronickým podpisem tak, aby mohl vyvolat jakékoliv procesní následky. Není součástí žádného protokolu a nepředcházelo mu ani žádné poučení ze strany okresního soudu či notářky. Z obsahu e-mailu pak nelze ani dovodit, že by se stěžovatel vzdal práva na účast v řízení či svého povinného dílu.
4. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek. Ústavní soud při posuzování, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti, které stanoví zákon o Ústavním soudu, zjistil, že stěžovatel nevyužil svého práva a nepodal proti nyní napadenému usnesení krajského soudu žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Ústavní soud přitom stabilně judikuje, že jde o procesní prostředek, který stěžovatel má k ochraně svých práv k dispozici (např. usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1972/22 , a judikatura tam citovaná).
5. Stěžovateli lze dát jistě obecně za pravdu, že notář jako soudní komisař musí nepominutelného dědice (prokazatelně) informovat o jeho procesních právech, dát mu možnost se vyjádřit k platnosti a pravosti závěti, možnost účastnit se příslušných částí pozůstalostního řízení a umožnit nepominutelnému dědici projevit vůli k uspokojení povinného dílu v pozůstalostním řízení. Toto vyjádření pak musí nepominutelný dědic, není-li přítomen osobně, učinit způsobem předvídaným § 42 o. s. ř. a jeho podání musí obsahovat veškeré náležitosti předpokládané § 42 odst. 4 o. s. ř., včetně podpisu. V případě vadného podání pak soud postupuje podle § 43 o. s. ř. Podrobněji se procesním právům nepominutelných dědiců a možnostem jejich obrany věnuje Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 24Co 92/2017.
6. Nicméně, jak již bylo vysvětleno výše, v nyní posuzované věci se Ústavní soud nebude postupem obecných soudů zabývat, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel nadto netvrdil a Ústavní soud ani neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj