Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ČIP PLUS, s.r.o., se sídlem Milínská 130, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2024 č. j. 55 Co 18/2024-213 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. října 2023 č. j. 7 C 62/2022-172, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti napadeným rozsudkům obecných soudů. Tvrdí, že jimi byly porušeny její ústavně zaručená práva podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv zaručených a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se domáhala žalobou proti Allianz pojišťovně, a.s., (dále též "žalovaná") zaplacení částky 38 590 Kč s úrokem z titulu pojištění náhrady škody způsobené provozem vozidla. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání proti němu není ze zákona přípustné.
3. Nemaje k dispozici jiný prostředek nápravy, stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti napadá obě rozhodnutí. Tvrdí, že se soudy řádně nevypořádaly s jejími námitkami. Po celou dobu řízení nesouhlasí předně s výší pojistného plnění za dopravní nehodou poškozené vozidlo stěžovatelky. Nezahrnovalo totiž příslušenství, které stěžovatelka do vozidla dokupovala nad rámec běžné kupní ceny, které žalovaná odmítla zohlednit.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se stěžovatelce jeví jako velmi strohé.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené rozsudky, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ještě připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů.
Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08
(N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 , ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
7. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zrušení napadených rozsudků.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu