Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Kohoutové, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 16 C 131/2024-39 ze dne 18. prosince 2024, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Matěje Kortana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se dále domáhá přiznání náhrady nákladů řízení vzniklých jí v řízení před Ústavním soudem.
2. Napadeným rozsudkem pro zmeškání uložil Okresní soud v Chebu stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 44 488 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 12 250 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 1 646 Kč (výrok III). Rozsudek obsahuje poučení, že proti němu lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení pouze z důvodu vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu nebo skutečností a důkazů, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.
3. Stěžovatelka tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno nesprávným postupem okresního soudu, který nedoručil napadený rozsudek na adresu X, kterou nechala v květnu 2024 zanést do informačního systému okresního soudu jako svou doručovací adresu, ale doručil jej na adresu jejího trvalého pobytu Y. Stěžovatelka se seznámila s obsahem napadeného rozsudku až při nahlížení do spisu u okresního soudu 25. března 2025. Stejně tak již dříve okresní soud doručoval stěžovatelce žalobu, platební rozkaz i výzvu k vyjádření se k žalobě včetně poučení o rozsudku pro zmeškání a další písemnosti na adresu jejího trvalého pobytu. Tyto zásilky byly nevyzvednuty či vráceny soudu, byly jí tedy doručeny fikcí. Stěžovatelka tak neměla možnost účastnit se soudního řízení, kterým bylo ve výsledku porušeno její vlastnické právo.
4. Dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud stěžovatel všechny procesní prostředky na ochranu svého práva nevyčerpal, lhůta k podání ústavní stížnosti nezačne vůbec běžet a podaná ústavní stížnost je pro nevyčerpání všech procesních prostředků k nápravě nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Teprve pokud stěžovatel (efektivně) vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, může začít běžet i lhůta pro její podání, jakmile je rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno.
6. Takovým procesním prostředkem, jímž lze brojit proti prvoinstančnímu rozsudku, je odvolání. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka proti napadenému rozsudku odvolání nepodala. V ústavní stížnosti přitom poukazuje na to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, uplatňuje tedy argumentaci, kterou mohla předložit v odvolání.
7. Na uvedeném nic nemění, že stěžovatelka namítá doručování na nesprávnou adresu, a to, že se seznámila s obsahem napadeného rozsudku až 25. března 2025. To může mít vliv jen na posouzení otázky, kdy a zda byl napadený rozsudek stěžovatelce doručen a na běh odvolací lhůty, nikoli na přípustnost ústavní stížnosti.
8. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv ukládá, a Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá zamítavý výrok II napadeného rozsudku, je stěžovatelka zjevně neoprávněnou osobou, neboť tento výrok je ve prospěch stěžovatelky.
9. Soudkyně zpravodajka proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítla podle § 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu.
10. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemohlo být vyhověno, neboť stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka