Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Martina Smolka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti jinému zásahu spočívajícímu ve faktickém postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 30 T 7/2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhala ochrany před zásahem do svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterého se měl dopustit Krajský soud v Ostravě postupem ve věci sp. zn. 30 T 7/2023. Dále žádala, aby Ústavní soud krajskému soudu uložil nepokračovat v porušování jejích ústavních práv, jak plyne z výroku I tohoto usnesení; v tomto rozsahu pak po zahájení řízení vzala ústavní stížnost zpět, neboť krajský soud jí odměnu (doplatek) již vyplatil.
2. Stěžovatelka v trestním řízení vystupovala jako zmocněnkyně poškozených. Usnesením krajského soudu č. j. 30 T 7/2023-989 ze dne 28. května 2025 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 42/2025-1023 ze dne 20. srpna 2025 jí byla pravomocně přiznána odměna a náhrada hotových výdajů (za zastupování čtyř poškozených) ve výši 134 927 Kč (163 261,67 Kč včetně DPH). Výše této odměny o 57 317,70 Kč (včetně DPH) převyšovala tu, která jí byla přiznána (a následně vyplacena) předchozími rozhodnutími obecných soudů ve stejné trestní věci, jež byla zrušena nálezem sp. zn. IV. ÚS 1406/24
ze dne 5. března 2025.
3. Usnesením vrchního soudu č. j. 1 To 72/2024-1016 ze dne 2. září 2025 byla stěžovatelce pravomocně přiznána odměna a náhrada hotových výdajů (za zastupování páté poškozené) ve výši 10 890 Kč včetně DPH. Výše této odměny o 2 178 Kč převyšovala tu, která jí byla přiznána (a následně vyplacena) předchozím usnesením vrchního soudu ve stejné trestní věci, jež bylo zrušeno nálezem sp. zn. IV. ÚS 520/25
ze dne 4. června 2025.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, že krajský soud jí usnesení vrchního soudu č. j. 3 To 42/2025-1023 ze dne 20. srpna 2025 i č. j. 1 To 72/2024-1016 ze dne 2. září 2025 doručil až po její urgenci dne 15. prosince 2025. Dále uváděla, že krajský soud jí dosud (do podání stížnosti) nevyplatil pravomocně přiznanou odměnu ve výši, jež převyšovala odměnu přiznanou rozhodnutími zrušenými výše uvedenými nálezy Ústavního soudu, tzn. částku v celkové výši 59 495,70 Kč. Poukazovala na § 151 odst. 5 trestního řádu, podle kterého je třeba odměnu i náhradu hotových výdajů uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů.
Zdůraznila, že zmíněná rozhodnutí nabyla právní moci 20. srpna 2025, resp. 2. září 2025, spis byl krajskému soudu vrácen 10. září 2025, takže je zjevné, že krajský soud uvedenou povinnost nesplnil. Dodala, že podání exekučního návrhu považuje pouze za své právo, jehož využití by navíc neřešilo skutečnost, že po dobu několika měsíců nemohla vědět o existenci pravomocných rozhodnutí o přiznané odměně. V podání ze dne 21. ledna 2026 sdělila, že krajský soud jí odměnu (doplatek) již vyplatil a stížnost vzala částečně zpět.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
6. Stěžovatelčiny námitky směřují proti dvěma aspektům postupu krajského soudu v souvislosti s rozhodnutími, jimiž jí byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování poškozených, resp. s jejich realizací. První aspekt spočívá v průtazích při doručování dvou výše uvedených usnesení vrchního soudu, druhý v prodlení s platbou.
7. V době rozhodování Ústavního soudu už ani jeden z tvrzených zásahů netrvá. Krajský soud obě usnesení vrchního soudu stěžovatelce již před podáním stížnosti doručil a dlužnou částku jí doplatil po podání stížnosti.
8. Netrvá-li zásah (a ani nehrozí-li jeho opakování), Ústavní soud již nemůže zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy a je tak pro projednání ústavní stížnosti nepříslušný. Nejde zde ani o situaci, ve které by vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu (typicky akademický výrok) mohlo mít konkrétní právní následky, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatelčina možnost uplatňovat nároky spojené s tvrzenými průtahy a prodlením s platbou není na akademickém výroku závislá.
9. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud z části řízení o ústavní stížnosti postupem podle § 77 zákona o Ústavním soudu zastavil a ve zbytku ji odmítl pro svou nepříslušnost postupem podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu