Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, sídlem Obřanská 915/101a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 70 Co 275/2024-1777 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. října 2024 č. j. 0 P 19/2024-1731 (21 P a Nc 80/2024, 21 P a Nc 87/2024), za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a J. Š. a nezletilého Š. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (dále též "otec") na svěření nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do střídavé péče rodičů (výrok I.), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku nezletilého s rodiči (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že ve věci bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na změnu výlučné péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") na střídavou péči a na rozšíření styku s nezletilým (kterému je 12 let), o níž bylo naposledy rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2021 č. j. 127 P 14/2018-1177, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2023 č. j. 49 Co 75/2021-1540, kterým byl zamítnut předchozí návrh stěžovatele na změnu výlučné péče matky a rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezletilým. Okresní soud konstatoval, že v průběhu řízení se nezletilý před kolizním opatrovníkem i před soudem vyjádřil tak, že mu poslední úprava styku vyhovuje, nechce, aby se s otcem musel stýkat častěji, při setkávání s otcem se cítí pod tlakem a nepříjemně, přál by si kontakt s otcem omezit. Okresní soud neshledal podmínky pro změnu úpravy péče ani pro rozšíření styku s tím, že vztah mezi otcem a synem je dlouhodobě narušen, nezletilý se cítí otcem manipulován a nerespektován, což mu nedělá dobře. Ze strany matky nebylo shledáno žádné manipulativní jednání vůči nezletilému, které by způsobilo jeho nechuť se s otcem stýkat.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení (včetně předchozího opatrovnického řízení) namítá, že rozhodující soudy mu dlouhodobě neumožňují kontakt se synem, přičemž svá rozhodnutí opřely pouze o subjektivní výpovědi nezletilého, které nebyly odborně posouzeny. Podotýká, že v předchozím opatrovnickém řízení byl omezen jeho styk s nezletilým na jeden den v měsíci a telefonický kontakt. Uvádí, že při těchto kontaktech se synovi snažil maximálně vyjít vstříc, vybíral zajímavý program a nahrával se při každém společném setkání, aby prokázal, že jeho chování k synovi je dobré. Poukazuje na agresivní jednání matky, které je podle něj podloženo několika jejími návrhy na minimální styk či zákazy jeho styků se synem, jejími údajně křivými výpověďmi u soudů, ve kterých se snaží ho očernit, neochotou se s ním domlouvat na výchově syna. Je přesvědčen, že kromě přání nezletilého neexistuje žádná objektivní příčina, pro kterou by měl být jeho kontakt se synem omezen, a že trávil-li by s ním nezletilý na základě soudního rozhodnutí více času, našel by si k němu nezletilý cestu. Těmito skutečnostmi se však podle mínění stěžovatele soudy odmítly zabývat a celou věc postavily pouze na přání nezletilého. Tvrdí, že nevykazuje žádné patologické rysy, které by nezletilého při styku s ním poškozovaly. Nezletilý si podle něj vymýšlí, když tvrdí, že matku dehonestuje. Soudům vytýká, že neučinily žádné aktivní kroky k tomu, aby mohl se synem trávit víc času a podílet se na jeho výchově. Odvolací soud se podle jeho mínění bez řádného odůvodnění odmítl zabývat navrhovanými důkazy (které vyvrací většinu negativních tvrzení nezletilého a dokládají, že vypovídá nevěrohodně) s tím, že vše podstatné bylo již vyjasněno v předchozím opatrovnickém řízení. Takový postup je podle stěžovatele vadný, neboť navrhovanými důkazy mohla být prokázána manipulace nezletilého matkou i to, že respektuje přání nezletilého a že názor nezletilého nevychází z objektivních skutečností, ale z jeho subjektivních postojů. Bez provedení navrhovaných důkazů nelze podle něj spolehlivě určit, zda důvody, které nezletilý uvádí, jsou důvody skutečnými. Má za to, že umožnění a kontrola kontaktu mezi dítětem a oběma rodiči je součástí nejen soukromého práva jednotlivce, ale i veřejného zájmu, kterému má stát aktivně napomáhat. V posuzovaném případě však soudy legitimizovaly stav, kdy jeden z rodičů je systematicky vytlačován z výchovného procesu a dítě o něj přichází, přičemž nebyla prokázána žádná jeho konkrétní výchovná nezpůsobilost či jím způsobená újma, která by tak závažné omezení ospravedlňovala.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy či důkazy přehodnocovat, případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. V nyní posuzované věci je předmětem řízení úprava rodičovské odpovědnosti k nezletilému po rozpadu partnerského vztahu jeho rodičů. Stěžovatel se již dříve domáhal změny stávající péče matky na střídavou péči obou rodičů a rozšíření styku s nezletilým, přičemž poslední úprava byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2021 č. j. 127 P 14/2018-1177 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 5. 2023 č. j. 49 Co 75/2021-1540 (který ve vztahu k výchově a styku nabyl právní moci dne 27. 6. 2023), podle níž styk nezletilého s otcem byl stanoven jedenkrát měsíčně osobně a každou středu telefonicky. Pouze několik měsíců poté (18. 3. 2024) stěžovatel podal další návrh na změnu péče a změnu úpravy styku.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že převážná část námitek stěžovatele směřuje proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy založily své závěry o nejlepším zájmu pouze na přání nezletilého, byť je patrné, že s ohledem na jeho věk (brzy mu bude třináct let) správně přisoudily jeho opakovaně a konzistentně vyjádřenému názoru podstatný význam. Ústavní soud judikuje, že přání dítěte, o jehož péči se v řízení rozhoduje, je nepopiratelně jedním z podstatných hledisek rozhodování soudů. Dítě má mimo jiné právo, aby během řízení dostalo možnost své názory vyjádřit (viz čl. čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). Soudy musí tento názor při svém rozhodování pečlivě zvážit [viz např. nález ze dne 28. 2. 2018
sp. zn. II. ÚS 2866/17
(N 39/88 SbNU 535)].
10. To samozřejmě neznamená, že soudy mají rozhodovat pouze tak, jak si děti přejí, přihlédnout musí i k dalším významným skutečnostem [viz např. nález ze dne 16. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607) či usnesení ze dne 27. 6. 2024
sp. zn. I. ÚS 308/24
)], což se však v nyní posuzované věci stalo. Soudy při svém rozhodování nevycházely pouze z přání nezletilého, ale zhodnotily konkrétní okolnosti projednávaného případu, zejména skutečnost, že vztah otec - syn je dlouhodobě problematický.
11. V řízení bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého bylo mimo jiné zjištěno, že nezletilý se jak před oběma rozhodujícími soudy, tak před kolizním opatrovníkem vyjádřil v tom smyslu, že má výhrady vůči otcovu chování, přičemž klíčovým problémem je vnímání nerespektujícího a necitlivého přístupu otce k němu. Opakovaně uvedl, že při styku s otcem zažívá nepříjemné situace, kdy je nucen do aktivit, které mu nejsou příjemné, a že otec nereaguje na jeho prosby a přání. Důležitým aspektem výpovědi nezletilého byla i skutečnost, že otec vůči němu stále vyjadřuje nedůvěru, obviňuje ho ze lhaní a podléhání vlivu matky, což nezletilému způsobuje frustraci a stres. Nezletilý zdůraznil, že mu vadí, že otec stále mluví negativně o matce, navíc si ho nahrává během styku. Respektoval úpravu styku stanovenou posledním soudním rozhodnutím, s otcem se první sobotu v měsíci vídal a každou středu si s ním telefonoval. Po posledním jednání okresního soudu dal stěžovatel nezletilému na výběr, ať se rozhodne, zda za ním chce jezdit či nikoliv. Od té doby za ním nezletilý nejezdí a nechce jej vidět ani na Vánoce, ani na narozeniny, je rád, že se o otci doma nebaví. Také vyjádřil přání nechodit na žádné terapie, protože už jich absolvoval mnoho a neměly pro něj žádný přínos.
12. Stanovisko nezletilého bylo v řízení zjišťováno opakovaně a jeho názor je konzistentní po dobu více než čtyř let, a to i po absolvování mnoha asistovaných setkávání a terapií.
13. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval již krajský soud, k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že je třeba změnit předchozí pravomocné rozhodnutí soudu ve věci rodičovské odpovědnosti, je třeba, aby došlo ke změně poměrů s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte. Změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozích soudních rozhodnutí, popsal stěžovatel v návrhu (nulová komunikace matky, navádění syna matkou proti otci apod.), kdy žádné z těchto tvrzení, které otec opakovaně uplatnil již v předchozích řízeních, v průběhu řízení prokázáno nebylo. V předchozím řízení, v němž se stěžovatel rovněž domáhal změny úpravy péče a změny úpravy styku s obdobnými tvrzeními, byly využity veškeré adekvátní postupy za pomoci odborníků (účast na programu "Dítě v centru", dlouhodobá asistovaná setkávání, případová konference pořádaná krizovým centrem, opakovaná účast na rodinných terapiích, vyšetření účastníků znalkyněmi), které mohly zlepšit vztah nezletilého s otcem, což se nepodařilo. K nápravě ani zlepšení vztahu nedošlo, naopak odmítavý postoj nezletilého ke kontaktu se stěžovatelem se ještě prohloubil. Za takové situace a s ohledem na skutečnost, že poslední rozhodnutí o výchově a styku s nezletilým nabylo právní moci jen několik měsíců před tím, než stěžovatel podal návrh na zahájení řízení týkající se péče o nezletilého v předmětné věci, nelze než souhlasit s názorem krajského soudu, že v daném řízení nebylo namístě tyto postupy opakovat.
14. Namítá-li stěžovatel vadu tzv. opomenutých důkazů, ani v tom mu nelze přisvědčit, neboť krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatele vznesenými v průběhu odvolacího řízení (konkrétně navrhovanými výslechy psycholožek, znalkyně a terapeutek, s nimiž rodiče i nezletilý dříve spolupracovali, či nahrávkami otce, na nichž je zachycen jeho kontakt se synem) řádně vypořádal, když je pro nadbytečnost zamítl s tím, že stejné důkazní návrhy stěžovatel uplatňoval již v předchozím řízení a že jejich provedení by na skutkových zjištěních a jejich právním hodnocení nemohlo nic změnit. Tvrzení stěžovatele o údajné manipulaci nezletilého matkou nemá oporu v provedeném dokazování a nebylo zjištěno ani to, že by matka bránila styku stěžovatele s nezletilým. Naopak ke styku nezletilého se stěžovatelem pravidelně docházelo do té doby, než dal stěžovatel nezletilému na výběr, zda se s ním chce stýkat či nikoli. Od té doby se nezletilý rozhodl, že se nebude se stěžovatelem stýkat, což nelze klást k tíži matce. S ohledem na věk nezletilého ho přitom nelze ke styku donutit, a to ani prostřednictvím institutu nařízení výkonu rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 10. 2015
sp. zn. III. ÚS 3462/14
(N 184/79 SbNU 91) či již shora uvedené usnesení
sp. zn. I. ÚS 308/24
].
15. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že ze strany stěžovatele bude třeba větší citlivosti a empatie k opakovaně vyjádřeným pocitům a potřebám nezletilého, kterého celá situace výrazně psychicky zatěžuje. Byť může stěžovatel subjektivně vnímat rozhodnutí soudů jako nespravedlivé, je třeba podotknout, že jsou životní situace, které nemohou být vyřešeny ani soudním rozhodnutím (srov. usnesení ze dne 18. 10. 2023
sp. zn. III. ÚS 1011/23
). Rodinné vztahy, tím spíše vztahy mezi rodiči a jejich dětmi, jsou a musí být založeny především na vzájemné důvěře, toleranci, porozumění, respektu a často i sebezapření. Větší úsilí pak logicky musí vynaložit rodiče. Toto úsilí přitom může spočívat i v tom, že nechají své dospívající děti "vydechnout" a nebudou na ně vyvíjet nátlak (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 308/24
).
16. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyplývá, že oba uvedené soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilého a své závěry pečlivě vysvětlily. Jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu konkrétního nezletilého dítěte při současném respektování práv jejich rodičů.
17. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu