Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 40/2025-1291 ze dne 18. března 2025, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, L. J. a nezletilých D. B. a S. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel se domáhal u Okresního soudu v Mělníku snížení výživného naposledy stanoveného (zvýšeného) od 1. září 2022 rozsudkem okresního soudu č. j. 42 P 75/2016-942 ze dne 9. listopadu 2023 v částce 10 000 Kč měsíčně na nezletilého D. a 9 000 Kč měsíčně na nezletilého S. S odůvodněním, že se jeho výdělkové a majetkové poměry od posledního rozhodování změnily a stanovené výživné je nedůvodně vysoké, stěžovatel požadoval, aby výživné bylo sníženo od 1. února 2024 na částku 6 000 Kč měsíčně na nezletilého D. a 5 000 Kč měsíčně na nezletilého S.
3. Okresní soud stěžovateli částečně vyhověl a uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého D. měsíčně jen 8 000 Kč a na výživu nezletilého S. měsíčně jen 7 000 Kč. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že dosahuje příjmu pouze 22 500 Kč čistého měsíčně. Vyšel z toho, že stěžovatel byl spolujednatelem obchodní společnosti A o a jednatelem obchodní společnosti B, jejímž byl také ředitelem a která podle daňového přiznání za rok 2022 vykázala roční úhrn čistého obratu ve výši 11 244 029 Kč. Okresní soud připustil, že stěžovatel v současné době dosahuje velmi nízkého příjmu, konstatoval však, že podle nabídek volných míst by mohl dosahovat příjmu okolo 45 000 Kč čistého měsíčně. Z tohoto příjmu soud vycházel a přihlédl k tomu, že se stěžovatel s nezletilými nestýká a nad rámec výživného jim ničeho nepřispívá.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Na rozdíl od okresního soudu měl za to, že u stěžovatele nelze při stanovení výživného vycházet z možného výdělku 45 000 Kč měsíčně čistého, ale je třeba vycházet z příjmů, kterých by mohl dosahovat, pokud by neprodal podíl v obchodní společnosti B, tedy zhruba z částky 55 000 Kč z disponibilního zisku společnosti a dále z příjmu z minimální mzdy jako ředitele společnosti ve výši 16 443 Kč v roce 2024 a ve výši 17 837 Kč v roce 2025, tj. celkem zhruba ze 70 000 Kč měsíčně. Bylo věcí stěžovatele, že se bez vážného důvodu vzdal majetkového prospěchu z obchodní společnosti B, která byla zisková. Převedením obchodního podílu v této společnosti se tak zbavil majetku a nepeněžitého příjmu se zřejmým úmyslem vytvořit si podmínky pro snížení výživného, proto k této skutečnosti soud podle § 913 odst. 2 občanského zákoníku nepřihlížel. Nadto shodně jako již okresní soud zdůraznil, že se stěžovatel s nezletilými téměř nestýká, na jejich výchově se dlouhodobě nepodílí a na jejich potřeby ničeho nevynakládá. Jediná změna poměrů na straně stěžovatele, spočívající v tom, že se v červnu 2024 rozvedl, když krátce předtím došlo k zúžení společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, snížení výživného neodůvodňuje.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že obchodní společnost B byla zisková a stěžovatel měl možnost čerpat z ní jako jednatel a jediný společník zisk v řádech desetitisíců korun měsíčně. Stěžovatel tvrdí, že společnost byla naopak ztrátová, její dluhy na odvodech za zaměstnance a na daňových nedoplatcích dosahovaly milionových částek. Svou úvahu o ziskovosti společnosti učinil krajský soud svévolně sám, aniž by ji opřel o jakékoli důkazy (např. znalecký posudek). Ignoroval-li krajský soud námitky stěžovatele podpořené konkrétními důkazy o ztrátovosti společnosti, sám vyhodnotil tuto otázku, která je otázkou odbornou, a založil na ní svůj závěr o majetkových poměrech stěžovatele, zatížil své rozhodnutí vadou ústavněprávního rozměru.
6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
7. Z napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel se již dříve v odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 9. listopadu 2023 domáhal snížení výživného poté, co založil do spisu smlouvu z 2. ledna 2024, kterou převáděl svůj obchodní podíl (v rozsahu 100 %) v obchodní společnosti B za částku 100 000 Kč společnosti C a pracovní smlouvu, kterou dokládal nástup do zaměstnání s účinností od 1. února 2024 k D za hrubou minimální mzdu 35 200 Kč. Krajský soud v průběhu odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. 101 Co 22/2024 seznámil účastníky s výší disponibilních zisků obchodních společností, v nichž měli rodiče nezletilých či jejich manželé obchodní podíl, a konstatoval, že okresním soudem stanovené výživné těmto zjištěným podkladům odpovídá, a naopak by připadalo v úvahu možné zvýšení výživného, a to tři roky zpětně od podání návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného. Po poradě se svým právním zástupcem vzal stěžovatel tehdy své odvolání v plném rozsahu zpět a odvolací řízení bylo usnesením krajského soudu ze dne 27. února 2024 zastaveno. Rozsudek okresního soudu tak nabyl právní moci, jako by odvolání podáno nebylo (§ 222 odst. 1 občanského soudního řádu).
8. Stěžovatel poté podal 8. listopadu 2024 návrh na snížení výživného za stavu, kdy u něj nedošlo ke změně poměrů, které by nevzal krajský soud v úvahu v předběžně vysloveném právním názoru již v řízení vedeném pod sp. zn. 101 Co 22/2024, který tehdy vyústil ve zpětvzetí odvolání. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak předvídatelné. Tehdy ani nyní krajský soud nedovodil, že by u stěžovatele od rozhodnutí okresního soudu ze dne 9. listopadu 2023 došlo k takové změně poměrů na straně stěžovatele, která by odůvodňovala snížení výživného. Krajský soud v nyní posuzované věci doplnil dokazování o řadu důkazů (body 24 až 62 napadeného rozsudku), mimo jiné daňovými přiznáními obchodní společnosti B za roky 2021 až 2023, a jednotlivě u každého daňového přiznání za příslušný rok uvedl, co z něj zjistil (výši zisku, roční úhrn čistého obratu, výši vlastního kapitálu, závazky, pohledávky, odpisy hmotného a nehmotného majetku). Z takto provedeného dokazování ztrátovost této obchodní společnosti nevyplynula. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud neprovedl či ignoroval konkrétní důkazy, o jaké důkazy by však mělo jít, neuvádí.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 299/06
ze dne 12. září 2006 (N 158/42 SbNU 297) nebo
sp. zn. II. ÚS 756/16
ze dne 14. června 2016 (N 114/81 SbNU 785), bod 10)].
10. Této své povinnosti krajský soud dostál. Vypořádal se s hledisky, která jsou podle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně posoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před okresním soudem) vyšly najevo. Konkrétně uvedl, z čeho odvíjel výši stanoveného výživného, a proč nepřihlédl k převedení obchodního podílu stěžovatelem. Za situace, kdy měl k dispozici daňová přiznání obchodní společnosti B (včetně rozvah ve zkráceném rozsahu a výkazu zisků a ztrát), z nichž zjistil disponibilní fiskální zisk odrážející skutečný ekonomický užitek z podnikání (viz podrobně bod 78 rozsudku) rozhodný pro posouzení, zda se stěžovatel převodem obchodního podílu nezbavil úmyslně majetku, nebylo povinností soudu ustanovit znalce za účelem zjištění "hodnoty společnosti", jak uvádí stěžovatel. Skutková zjištění a právní závěr krajského soudu, že není důvod snížit naposledy pravomocně stanovené výživné, v ústavní rovině obstojí.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. června 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu