Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2020 č. j. 49 Co 27/2020-252 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 11. 2019 č. j. 3 C 79/2014-238, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 6. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se jeho prostřednictvím domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí.
2. Předtím než se Ústavní soud mohl začít věcí meritorně zabývat, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Podle § 34 odst. 1 téhož zákona návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá; návrh musí obsahovat i další náležitosti, které stanoví tento zákon.
3. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
4. Stěžovatelovo podání nenaplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle § 30 odst. 1 a § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Ze stěžovatelova podání zejména není patrná ústavněprávní argumentace pro řízení před Ústavním soudem a stěžovatel nedoložil splnění podmínky právního zastoupení advokátem ve smyslu § 30 zákona o Ústavním soudu.
5. Náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně v řadě řízení; stěžovatel podal již několik ústavních stížností trpících stejnými vadami a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčených vad, v minulosti opakovaně poučen (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14
,
sp. zn. III. ÚS 3058/18
,
sp. zn. IV. ÚS 3061/18
). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Omluvou tohoto postupu nemůže být skutečnost, že - dle stěžovatelova tvrzení - Česká advokátní komora nevyhověla jeho žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby.
6. Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj