Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti Č., a.s., zastoupené JUDr. B. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.1999, č.j. 22 Ca 218/99-40, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 9.3.1999, č.j. 1-1196-217-99, a rozhodnutí Celního úřadu Zlín ze dne 5.1.1999, č.j. 50-49/99, 50-50/99, 50-51/99, 50-52/99, 50-53/99, 50-54/99, 50-56/99, 50-57/99, t a k t o :
Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Návrhem ze dne 10.3.2000, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 14.3.2000, se navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12.1999, č.j. 22 Ca 218/99-40, rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 9.3.1999, č.j. 1-1196-217-99, a všech označených rozhodnutí Celního úřadu Zlín ze dne 5.1.1999, která byla předmětem žaloby, zamítnuté krajským soudem. Ve svém návrhu vyslovila stěžovatelka přesvědčení, že postup orgánů veřejné moci při výkladu § 256 celního zákona a uložení povinnosti k zaplacení celního dluhu, přesahujícího částku tzv. globální záruky, je v rozporu s čl.2 odst.3, čl.
4 odst. 1 a s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a orgány veřejné moci uplatnily státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Dne 18.8.2000 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost v tom směru, že poukázala na rozhodnutí některých celních úřadů, která podle názoru stěžovatelky vycházela z obdobné argumentace, jakou stěžovatelka uplatňovala v ústavní stížnosti.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Celního ředitelství Olomouc a Celního úřadu Zlín, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 218/99-40, ze dne 20.12.1999 nebyl shledán zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává. Podstata návrhu spočívá v polemice s právním názorem krajského soudu a orgánů celní správy při aplikaci § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášky Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., resp. č. 135/1998 Sb. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal dostatečně se všemi námitkami navrhovatelky, směřujícími proti rozhodnutí orgánů celní správy, včetně výkladu pojmu "globální zajištění celního dluhu", upraveného ustanovením § 256 celního zákona, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 113/1997 Sb., jakož i § 256 písm. a) celního zákona, ve znění po uvedené novelizaci, a to i v návaznosti na shora citovanou vyhlášku č.92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení předmětné globální záruky, t.j.
8.3.1996, a na později přijatou vyhlášku č. 135/1998 Sb.
K údajům o odlišném výkladu pojmu "globální zajištění celního dluhu" v rozhodnutích některých celních úřadů, jak jsou uváděna v doplnění návrhu, je Ústavní soud nucen uvést, že těmito rozhodnutími není, s ohledem na ustanovení čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, při svém rozhodování nijak vázán, a uváděná rozhodnutí nejsou předmětem řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud, stejně jako v obdobné věci, vedené pod sp.zn. III ÚS 144/99, v postupu krajského soudu a správních orgánů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. 10. 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu ČR