Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, právně zastoupeného JUDr. Mgr. Lukášem Dulíčkem, advokátem se sídlem Hejnice 1, Hejnice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. března 2024 č. j. 35 Co 301/2023-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení krajského soudu. Tvrdí, že krajský soud napadeným usnesením, kterým potvrdil rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, porušil jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel vystupuje v exekučním řízení jako povinný. Vymáhanou povinností jsou náklady řízení ve výši 300 Kč. Oprávněnou v exekučním řízení je Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti. Okresní soud v nalézacím řízení přiznal státu náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč jako náhrada hotových výdajů nezastoupenému účastníkovi řízení (srov. § 137 odst. 2 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel podal jako povinný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 269 odst. 1 o.
s. ř. Svůj návrh odůvodnil tím, že podle jeho názoru oprávněné nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů, neboť tyto výdaje jsou hrazeny ze státního rozpočtu. Svou argumentaci podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud tak stát přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9.
10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07 , nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09 , nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ). Krajský soud však argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí okresního soudu, který jeho návrh na zastavení exekuce zamítl.
3. Stěžovatel nyní uplatňuje ve své ústavní stížnosti v zásadě totožnou argumentaci. Domáhá se toho, aby Ústavní soud vyslovil ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého by toto ustanovení nebylo možné aplikovat v situaci, kdy je účastníkem řízení (který by jinak měl na náhradu nákladů nárok) stát.
4. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž krajský soud vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost se fakticky týká problematiky nákladů řízení, neboť v exekučním řízení byly vymáhány pouze náklady nalézacího řízení. Nadto je předmětem řízení zjevně bagatelní částka (300 Kč).
7. Ústavní soud ve své judikatuře s pojmem bagatelnosti pracuje ustáleně. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí (viz např. nález ze dne 10.
4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Shodně přitom Ústavní soud postupuje tehdy, týká-li se ústavní stížnost nákladů řízení v bagatelní výši (viz např. usnesení ze dne 17. 1. 2027, sp. zn. II. ÚS 3380/23 ). Stěžovatel však žádnou podrobnější argumentaci ohledně toho, proč by jeho věc měl Ústavní soud i přes zjevnou bagatelnost meritorně posoudit, neuvádí.
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení. Otázku náhrady nákladů řízení a její výše totiž nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 ,
III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu