Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Skupieňové, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 č. j. 20 Co 37/2017-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2016 č. j. 15 C 203/2015-80 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit pojišťovně částku 14 856 Kč spolu s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním porušila zákonnou povinnost ohlásit dopravní nehodu Policii ČR, čímž současně ztížila možnost řádného šetření události pojistitelem (srov. zejména § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a ustanovení související či zákon č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Stěžovatelka v řízení nepopírala, že z místa nehody ujela. V důsledku toho jejího jednání nemohl být zjištěn mechanismus a příčina dopravní nehody a nelze postavit najisto průběh škodní události (kdo vozidlo řídil, zda nebyl pod vlivem alkoholu, jestli měl řidič řidičské oprávnění, v jakém technickém stavu bylo vozidlo, případně zda škoda nebyla způsobena úmyslně aj.).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu nižší instance, včetně odkazů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Konstatoval, že stěžovatelka svým jednáním zmařila objektivní možnost zjištění průběhu škodné události, včetně jejích případných příčin, čímž ztížila i samotné šetření škodní události. Ve věci proto došlo k naplnění postižního nároku pojistitele (pojišťovny).
sp. zn. IV. ÚS 2325/13 ).
5. O takový případ se však nejedná. Soud, který o žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž není možné opomenout ani míru zavinění stěžovatelky na výsledku řízení. Jak obecné soudy opakovaně zdůrazňují, byla to stěžovatelka, která škodnou událost řádně neohlásila a bylo jen "dílem náhody", že škodní událost viděla svědkyně, která označila vozidlo stěžovatelky, kterým bylo poničeno jiné auto stojící na parkovišti u nákupního centra. Jestliže pak stěžovatelka označuje závěry soudů jako hypotézy, je namístě podotknout, že sama stěžovatelka soudu nabízí pouze jinou (ničím nepodloženou) verzi skutkového děje, o nějž opírá svou obhajobu.
Soudy naopak žádné domněnky nepodávají - na základě prokázaných skutkových okolností případu konstatují porušení zákonné povinnosti ze strany stěžovatelky, s níž je spojen následný regresní nárok pojišťovny stran náhrady poskytnutého plnění. Rovněž odkaz soudů na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je přiléhavý (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 či 25 Cdo 4585/2007).
6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu