Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hájka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 1960/81, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2025 č. j. 38 Co 191/2025-101 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. března 2025 č. j. 34 C 47/2025-59, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, Mgr. Iva Hofmanna a Ing. Terezy Hofmannové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zdržet se dalšího zabraňování výkonu vedlejšími účastníky jako žalobci drženého práva užívat pro přístup k jejich pozemkům p. č. X1 a X2 v k. ú. B., obec B., cestu nacházející se na pozemku stěžovatele p. č. X3 v k. ú. B., a obnovit původní stav, tj. umožnit vedlejším účastníkům bez jakéhokoliv rušení a bránění procházet k jejich pozemkům p. č. X1 a X2 v k. ú. B. po cestě nacházející se na pozemku stěžovatele p. č. X3 v k. ú. B. (výrok I.), dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud žalobě vyhověl s odůvodněním, že vedlejší účastníci prokázali poslední pokojnou držbu práva užívat sporný pozemek stěžovatele a že stěžovatel tuto držbu svémocně svým v usnesení popsaným jednáním narušil.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo uvedené usnesení městského soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil s výše uvedeným závěrem městského soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vedlejší účastníci v žalobě z rušené držby nespecifikovali, o jaké právo užívání jeho pozemku jde. Nevymezili, zda jde o právo obligační nebo věcné a zda vzniklo na základě výprosy, věcného břemene, nájmu, anebo jakého smluvního typu. Skutečnost, že vedlejší účastníci a další osoby využívali pro přístup ke svým pozemkům pozemek stěžovatele, ještě neosvědčuje, že jsou držiteli práva užívat jeho pozemek pro přechod, neboť tyto osoby mohou přes pozemek stěžovatele přecházet i bez toho, že by jim svědčilo jakékoli právo.
Je-li posesorní žaloba žalobou na ochranu posledního pokojného stavu, kterým může být např. výkon práva, pak je z povahy věci nutné alespoň vymezit, na základě jaké skutečnosti a v jakém rozsahu vykonávané právo vzniklo a je vykonáváno. Městský soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda toto právo skutečně existuje, tedy zda toto právo mohli vedlejší účastníci skutečně držet a zda mohli být vypuzeni z držby tohoto práva svémocným zásahem stěžovatele. Na základě neurčitého označení práva vedlejších účastníků užívat pozemek pro průchod k vlastním pozemkům pak městský soud uložil stěžovateli obecnou povinnost zdržet se zabraňování výkonu vedlejšími účastníky drženého práva pro přístup k jejich pozemkům a obnovit původní stav bez jakéhokoli rušení a bránění průchodu k jejich pozemkům.
Stěžovatel považuje uloženou povinnost za extenzivní, nereflektující povahu konkrétního důvodu existence a rozsahu tvrzeného rušeného práva. Stěžovateli není uložena povinnost zdržet se zásahu na základě konkrétního práva vycházejícího z konkrétní dohody dřívějších vlastníků naplňující znaky konkrétního smluvního typu, ale je mu uložena obecná povinnost vztahující se na jakékoli právo vedlejších účastníků procházet přes jeho pozemek.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že držební žaloba řeší jen skutkový stav v podobě posledního pokojného výkonu, zatímco určovací žaloba řeší, zda k výkonu existuje právní titul. Stěžoval považuje za nepředstavitelné, že někdo pokojně vykonává právo bez toho, aniž by bylo osvědčeno, jaké právo mu skutečně náleží. Nelze se totiž domáhat držby práva, které fakticky neexistuje a nelze přiznat ochranu držby právu nedostatečně určenému. Zároveň krajský soud odmítl námitku stěžovatele, že vedlejší účastníci nemají držbu pravou, když usilují proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou. Z návrhu na vydání předběžného opatření vyplývalo, že vedlejší účastníci hodlají podat žalobu na určení existence služebnosti. Zamítnutí této námitky pro její opožděnost založené výhradně na základě doručení návrhu na vydání předběžného opatření den před nařízeným jednáním podle stěžovatele popírá účel § 1007 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Krajský soud tak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, když nepřihlédl k jeho námitce nepravé držby. Obecné soudy poskytly ochranu držby na základě neurčitých a neúplných skutkových tvrzení vedlejších účastníků, kteří svoji držbu vymezili pouze obecným tvrzením, že "odedávna užívají nemovitou věc" ve vlastnictví stěžovatele, aniž by konkretizovali, jaké právo má být předmětem držby a následné soudní ochrany. Zákonná úprava ochrany držby v případech užívání cizí věci přitom vychází z držby práva, nikoli z abstraktní držby věci jako takové. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy přiznaly vedlejším účastníkům ochranu držby z obligačního titulu, ačkoli oni takový právní základ ani netvrdili, ani se jej ve svém žalobním návrhu nedomáhali, neboť jejich procesní aktivita směřovala k ochraně práva věcného. Tím došlo nejen k překročení žalobního návrhu, ale také k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a dispoziční zásady řízení. Výsledkem rozhodnutí obecných soudů je nepřehledný právní stav, v němž je vedlejším účastníkům přiznáno více, než čeho se domáhali.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Řízení ve věcech ochrany rušené držby je svojí povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01
(N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01
či usnesení ze dne 6. 5. 2004
sp. zn. III. ÚS 221/04
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby.
9. S přihlédnutím k povaze řízení o žalobě z rušené držby Ústavní soud při provádění přezkumu takových rozhodnutí uplatňuje pouze omezený test ústavnosti. Podstatou přezkumu je proto posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18
(N 93/94 SbNU 179), bod 14, usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16
či usnesení ze dne 15. 12. 2015
sp. zn. IV. ÚS 3358/15
].
10. V předmětné věci oba obecné soudy dospěly ke shodnému závěru o důvodnosti podané posesorní žaloby. Vyšly ze zjištění, že posledních padesát let právní předchůdci vedlejších účastníků a poté i vedlejší účastníci sami užívali část sporného pozemku stěžovatele, na němž byla vytvořena pěšina, k přístupu ke svým vlastním nemovitostem, stejně jako někteří další vlastníci sousedních pozemků v dané zahrádkářské kolonii. Po desetiletí tak byla vykonávána držba práva chůze po části pozemku stěžovatele, která byla nerušená a pokojná až do února 2025, kdy stěžovatel zamezil vedlejším účastníkům přístup na svůj pozemek a na místě pěšiny zbudoval zděné oplocení.
Šlo o svémocný zásah do dosud dlouholetého pokojného stavu držby neopírající se o žádný právní důvod. Krajský soud zdůraznil, že podstata posesorní žaloby je postavena na ochraně nikoli práva, ale držby, neboť nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného, a pokud tak činí, vzniká mezi držitelem a rušitelem právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost rušitele upustit od zásahů a uvést vše do předchozího stavu. Smyslem žaloby z rušené držby totiž není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu, proto také soudy nezkoumají, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou, soustředí se jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.
11. Krajský soud v napadeném usnesení nepovažoval za důvodnou ani námitku stěžovatele, že vedlejší účastníci mají držbu nepravou, neboť usilují o přeměnu výprosy v trvalé právo. Krajský soud přiléhavě podotkl, že takové tvrzení stěžovatel uvedl v odvolacím řízení v rozporu s § 205 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Současně vysvětlil, z jakého důvodu nejde o novou skutečnost. Stěžovatel byl seznámen se skutečnostmi odůvodňujícími jeho námitku nepravé držby, tedy se snahou vedlejších účastníků přeměnit výprosu v trvalé právo, a to ještě v řízení před městským soudem, tuto námitku však poprvé v rozporu se zásadou neúplné apelace uplatnil až v odvolacím řízení. Uvedeným závěrům krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy otázce samotné držby a jejího rušení věnovaly patřičnou pozornost. Jak bylo uvedeno výše, smyslem posesorní žaloby je ochrana, popřípadě obnovení posledního stavu držby, jde tedy o prozatímní ochranu posledního faktického stavu. Tento faktický stav ani nemusí být ve skutečnosti nutně v souladu s právem. Nejde tak o ochranu subjektivních práv, zde vlastnického práva stěžovatele jako práva základního. Stěžovatel disponuje právními nástroji, kterými může své vlastnické právo proti vedlejším účastníkům prosadit, a tím jim také v případné další držbě nepoctivé, neřádné či nepravé zabránit.
Stěžovateli, kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti vedlejším účastníkům žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že vedlejší účastníci jako žalovaní (v řízení o ochranu z rušené držby vystupují jako žalobci) neoprávněně zasahují do vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v dané věci soudy náležitě zjistily existenci posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit stěžovateli v argumentaci o porušení práva na spravedlivý proces či práva na ochranu vlastnictví (srov. usnesení ze dne 8.
12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15
).
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z přiložených listin i z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že vedlejší účastníci se domáhali rovněž vydání předběžného opatření, přičemž jejich návrhu bylo vyhověno. Na základě usnesení městského soudu ze dne 12. 3. 2025 č. j. 104 Nc 21/2025-19 bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel veškerého jednání spočívajícího v bránění přístupu vedlejších účastníkům k pozemkům p. č. X1 a X2 v k. ú. B. přes jeho pozemek č. p.
č. X3 v k. ú. B., a aby takový přístup snášel a nepřiměřeně nenarušoval. Současně městský soud vedlejším účastníkům uložil, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení podali žalobu na určení existence služebnosti. Vedlejší účastníci žalobu o určení existence služebnosti podali a městský soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2025 č. j. 108 C 109/2025-57 tuto žalobu zamítl (ke dni podání ústavní stížnosti nepravomocně). I v tomto řízení stěžovatel může (mohl) v postavení žalovaného uplatnit svoji argumentaci na ochranu svých práv.
Její osud však není odvislý od osudu posesorní žaloby.
14. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal a dospěl k závěru, že tato v rámci omezeného přezkumu ústavnosti obstojí. Rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná, Ústavní soud nezjistil (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2100/24
). Napadená rozhodnutí jsou rovněž dostatečně odůvodněna. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, proč soudy uložily povinnosti právě stěžovateli.
15. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu