Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Milana Hübsche a Ing. Jarmily Hübschové, obou zastoupených JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. května 2024 č. j. 4 As 277/2023-45 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. června 2023 č. j. 52 A 18/2023-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl., zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "vyvlastňovací úřad") rozhodnutím ze dne 5. 9. 2022 č. j. KrÚ 70688/2022/19V/OMSŘI/Kn odňal vlastnické právo společného jmění manželů stěžovatelů, a to ke spoluvlastnickému podílu ve výši 8/10 vzhledem k celku k pozemkům označeným jako st. parc. č. X1 o celkové výměře 205 m2, součástí které je stavba občanské vybavenosti S. č. p. X2, a parc. č. X3 o celkové výměře 182 m2, oba zapsány na LV č. X4 pro katastrální území S. a obec S. (dále jen "předmětné pozemky"). Vyvlastňovací úřad dále odňal vlastnické právo 1. stěžovatele ke spoluvlastnickému podílu ve výši 2/10 vzhledem k celku k předmětným pozemkům.
3. Odvolání stěžovatelů vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 2. 2023 č. j. MD-35204/2022-930/3 zamítl.
4. O žalobě stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Ke kasační stížnost stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatoval, že osobou vyvlastnitele byl v posuzovaném případě Královéhradecký kraj, a to plně v souladu s platnou právní úpravou. Nejvyšší správní soud dále shledal, že krajský soud konkrétně vysvětlil, v jakých skutečnostech shledal veřejný zájem na realizaci veřejně prospěšné stavby "I/14 S, obchvat", resp. naplnění zákonem stanovených podmínek přípustnosti vyvlastnění pozemků stěžovatelů. Realizaci předmětné stavby obchvatu, tj. silnice I. třídy, je třeba bezesporu považovat za veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury a takto je také vymezena v platné územně plánovací dokumentaci města S. Z ničeho pak nevyplývá stěžovateli odkazovaný paušální závěr, že si krajský soud vybral právě stěžovatele, kteří musí za účelem realizace předmětné stavby strpět zásah do svých vlastnických práv. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkami stěžovatelů, že označení vyvlastňovaných nemovitostí uvedené v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu neodpovídá skutečnosti, a proto neobstojí. Podstatné totiž bylo, že předmětné pozemky vyvlastňovací úřad označil údaji vyžadovanými zákonem.
6. Stěžovatelé zejména namítají, že nesouhlasí se závěrem, že vyvlastnitelem byl Královéhradecký kraj. Skutková zjištění svědčí jednoznačně tomu, že realizátorem a následně i vlastníkem dané stavby se má stát Ředitelství silnic a dálnic. Stejně tak mají stěžovatelé za to, že nebylo řádně posouzeno, zda je dán účel vyvlastnění a veřejný zájem na tom, aby byly vyvlastněny právě nemovitosti stěžovatelů. Stěžovatelé považují zdůvodnění správních soudů za nepřesvědčivé, a mají za to, že jde o cyklickou argumentaci.
Tvrzený veřejný zájem je důsledkem předchozího zanedbání stavu věci; stěžovatelé však nesouhlasí s tím, že se tak děje na jejich úkor. V tomto kontextu je významné, že stěžovatelům je takto odejmuto vlastnické právo k pile, tedy k výrobnímu prostředku v rámci jejich podnikání. Stěžovatelé jsou tedy připraveni o možnost příjmů. Významné v tomto kontextu je, že předmětná pila a přilehlé pozemky byly stěžovatelům, respektive jejich předkům, znárodněny po roce 1948, a teprve po roce 1989 jim byly navráceny v rámci restitucí.
Ústavněprávní rozměr spatřují stěžovatelé v tom, že v rámci řízení o vyvlastnění měly být zájmy stěžovatelů o to více chráněny, neboť aktuálním rozhodnutím o vyvlastnění je de facto v jejich případě popřen smysl a účel restitucí. Stěžovatelé konečně nesouhlasí ani s tím, jak jsou vymezeny vyvlastňované nemovitosti, konkrétně, že není vyjasněno, kolik budov se na předmětných pozemcích nachází, a o jaký druh staveb se jedná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč je argumentace stěžovatelů nedůvodná, konkrétně se v bodech 25 a 26 věnoval otázce vyvlastnitele, v bodech 27 až 32 problematice veřejného zájmu na vyvlastnění a v bodě 33 namítanému označení vyvlastňovaných nemovitostí v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Jeho závěry z ústavního hlediska bez jakýchkoliv pochyb obstojí a z hlediska zákonného není nic, co by k nim bylo nutné dodat, pročež na ně postačí odkázat.
12. K otázce vyvlastnitele je možno z ústavněprávního hlediska doplnit, že klíčové je, že příslušné správní úřady při podávání návrhu vystupují jako subjekty nakládající s majetkem, nikoliv jako vykonavatelé veřejné moci, protože o právech vyvlastnitele a vyvlastňovaného je oprávněn rozhodovat právě a jen vyvlastňovací úřad (srov. HANÁK, Jakub; ŽIDEK, Dominik; ČERNOCKÝ, Robert. Zákon o vyvlastnění. Praktický komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, 236 s. ISBN 978-80-7676-511-5.
S. 14.). Vyvlastnitel pak nemá ve vyvlastňovacím řízení žádné rozhodovací pravomoci, nevykonává veřejnou správu ani nerozhoduje o právech a povinnostech právnických či fyzických osob, nevystupuje ve vrchnostenském postavení, ale jako osoba soukromého práva v rovném postavení s vyvlastňovaným, o jehož právech a povinnostech mu nenáleží autoritativně rozhodovat (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1767/16 ). Z hlediska případného zásahu do vlastnického práva stěžovatelů pak tedy ani není v optice posouzení Ústavního soudu rozhodné, kdo je vyvlastnitelem v konkrétní věci.
Z hlediska ochrany vlastnického práva stěžovatelů a mj. jejich práva podnikat je totiž klíčový ten fakt, že v této konkrétní věci došlo k poměřování práv vyvlastňovaných s veřejným zájem (k tomuto ve východiscích srov. nález ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2763/21 ) a výsledek tohoto poměřování není zjevně neústavní. Ústavní soud je po přezkumu napadených rozhodnutí přesvědčen, že správní orgány i soudy respektovaly ústavní kautelu, že při vyvlastňovacím řízení je nutno vždy mít na zřeteli, že vyvlastnění je výjimkou ze zásady nedotknutelnosti vlastnického práva ústavou zaručeného, a že proto je nutno vykládat vyvlastňovací předpisy vždy restriktivně ve prospěch co nejmenšího omezování práv vlastníka (srov. usnesení ze dne 22.
11. 1999 sp. zn. I. ÚS 353/98 ). Uvedené bylo v napadených rozhodnutích naplněno, byť s tím stěžovatelé subjektivně nesouhlasí.
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelů.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu