Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Malgorzaty Izycka-Gromala, zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 33 Cdo 637/2024-447, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2023 č. j. 47 Co 109/2023-424 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2023 č. j. 13 C 200/2018-375, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká spedice automobilových dopravců Hradec Králové s. r. o., sídlem Gočárova třída 806/32, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka zajišťuje silniční nákladní přepravu. Vedlejší účastnice si u ní objednala provedení přepravy kovových profilů ze zahraničí (pro příjemce, třetí osobu, obchodní společnost KASTT, spol. s r.o.). Protože však měla být část nákladu zničena špatnou manipulací při přepravě, domáhala se vedlejší účastnice po stěžovatelce žalobou zaplacení 484 039,59 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody.
3. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Shledal, že příjemce při vykládce zjistil poškození zboží, které vedlejší účastnice ještě týž den u stěžovatelky písemně reklamovala. Dále okresní soud mimo jiné zjistil, že zboží nebylo při přepravě dobře zabezpečeno. Ani pojišťovna neuznala odpovědnost za poškození zboží z pojištění přepravy, protože k němu došlo z hrubé nedbalosti. Stěžovatelka je tak odpovědná za poškození zásilky podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné pod č. 11/1975 Sb. (dále jen "Úmluva CMR"). Při určení výše nároku okresní soud vyšel ze znaleckého posudku, podle kterého bylo zboží korozí zničeno, a to u počtu 544 poškozených profilů podle zjištění příjemce potvrzeného dopisem výrobce.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. K námitkám stěžovatelky uvedl, že není relevantní, že vady byly zaznamenány v dodacím listu, nikoli v nákladním listu. Z žádného předpisu, ani Úmluvy CMR taková povinnost neplyne (viz čl. 30 odst. 1). Příjemce může vytknout vady jakýmkoli způsobem, aby případně tyto vady prokázal. V nynější věci přitom došlo k reklamaci v dodacím listu, který na nákladní list odkazoval. Nadto vedlejší účastnice neprodleně vady oznámila stěžovatelce dopisem. Výše škody odpovídá počtu a hodnotě poškozených profilů. Některé se sice mohly použít, ale tato varianta je nepravděpodobná. Profily se nadto nedochovaly. Následné uskladnění profilů po vykládce nemohlo mít na vady vliv, protože vady na zboží existovaly již dříve.
5. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Krajský soud nebyl povinen provést znovu dokazování k počtu poškozených profilů, protože vyšel ze stejného počtu jako okresní soud (544 z celkových 776). Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rovněž odpovídá výklad Úmluvy CMR. Pro odpovědnost dopravce za zničení zásilky podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba prokázat, že k němu došlo při přepravě. Ustanovení čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR stanoví vyvratitelnou domněnku, že ke škodě během přepravy nedošlo, jde tedy o usnadnění důkazní situace dopravce. V nyní posuzované věci bylo prokázáno, že při předání dopravci bylo zboží bez vad a v době vydání příjemci bylo poškozené. Stěžovatelka se mýlí, tvrdí-li, že její odpovědnost vylučuje absence vytknutí vad v nákladním listu.
6. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že krajský soud v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu neprovedl znovu důkazy v odvolacím řízení, ač tuto povinnost měl, neboť se odchýlil od skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Není pravdivé tvrzení Nejvyššího soudu, že oba soudy vycházely z téhož skutkového stavu. Okresní soud totiž uvedl, že zboží již bylo zničeno, a proto nebylo možné prokázat počet poškozených kusů, zatímco krajský soud uvedl, že počet poškozených profilů byl znám. Okresní soud tedy výši nároku určil volnou úvahou podle § 136 občanského soudního řádu.
7. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy ve věci nesprávně použily čl. 30 odst. 1, namísto čl. 30 odst. 2 Úmluvy CMR. Obecné soudy zjistily, že stav zásilky byl příjemcem i dopravcem náležitě zjištěn. Přitom podle čl. 30 odst. 2 Úmluvy CMR platí nevyvratitelná právní domněnka, že stav zásilky odpovídá zápisu v nákladním listu. Ustanovení čl. 30 odst. 1 Úmluvy CMR s nynější věci nesouvisí, protože se týká jen situace, kdy stav zásilky zjištěn nebyl, což se v nynější věci nestalo.
8. Konečně zatřetí stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy hodnotily důkazy arbitrárně ve prospěch vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice vytkla vady v dodacím listu, ten však takové účinky nemá; vady je třeba vytknout pouze dopravci. Znalec dále zkoumal poškození u vzorku profilů, nikoli u všech. Některé profily se nadto mohly poškodit až po vykládce; z historických dat vyplývá, že v místě a době vykládky pršelo. K poškození proto mohlo dojít také nesprávným skladováním profilů u příjemce. Nedává dále smysl bez dalšího věřit výrobci o počtu poškozených profilů; mohlo jich být poškozených méně. Výrobce i příjemce mají na uvedení co nejvyššího počtu poškozených profilů majetkový zájem, což jejich tvrzení činí nevěrohodnými.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. V nynější věci stěžovatelka nejprve namítá vady dokazování v odvolacím řízení, neboť krajský soud měl při odlišném hodnocení skutkového stavu (počet poškozených profilů) důkazy znovu provést. Nejvyšší soud přitom na tuto námitku reagoval tím, že okresní soud i krajský soud vyšly ze stejného skutkového stavu, tedy že poškozených bylo 544 kusů zboží. Lze přisvědčit stěžovatelce, že okresní soud podle bodů 35 a 36 napadeného rozsudku zjevně určuje výši nároku volnou úvahou s odkazem na § 136 občanského soudního řádu. Avšak je současně zřejmé, že oba soudy shodně vychází ze stejného počtu poškozených profilů (srov. bod 32 rozsudku okresního soudu a bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Jediný rozdíl v této souvislosti tedy u posouzení krajským soudem oproti okresnímu soudu spočívá v odlišném právním hodnocení téhož skutkového stavu. Ani to však pro stěžovatelku nemohlo být překvapivé, protože nesprávnost použití volné úvahy podle § 136 občanského soudního řádu sama namítala v odvolání (viz bod 3 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka proto na svých právech vyjádřit se k provedenému dokazování či právnímu posouzení nebyla zkrácena.
13. Dále stěžovatelka namítá svévolnou aplikaci Úmluvy o CMR. Na námitky stěžovatelky přitom reagoval již krajský soud s tím, že rozhodné je toliko, že vedlejší účastnice vady stěžovatelce reklamovala včas (týž den, kdy bylo zboží přijato) a že prokázala existenci a vznik vad během přepravy. To potvrdil Nejvyšší soud. Stěžovatelka se přitom svým výkladem čl. 30 odst. 2 Úmluvy CMR v podstatě domáhá toho, že uplatnila-li vedlejší účastnice vady hned po převzetí zásilky příjemcem a neuvedla je přímo v nákladním listu, nemohla je později prokázat v soudním řízení.
14. S tvrzením o reklamaci vad nutně zaznamenané v nákladním listu se obecné soudy vypořádaly. Výklad čl. 30 odst. 2 Úmluvy CMR zastávaný stěžovatelkou pak ve znění tohoto ustanovení žádnou oporu nemá, což značí i komentářová literatura, podle níž tam stanovená nevyvratitelná domněnka "reaguje na situace, kdy sice byl stav zásilky mezi dopravcem a příjemcem náležitě zjištěn, avšak později se prokázalo, že toto zjištění neodpovídá skutečnosti" [srov. LOJDA, J. Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR). Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, výklad k čl. 30]. To zjevně není případ nynější věci. Je třeba zdůraznit, že napadená rozhodnutí se opírají o zjištění, že příjemce zboží převzal, zkontroloval a vedlejší účastnice týž den stěžovatelce vytkla písemně vady, které později u soudu prokázala. Za dané situace je proto důraz obecných soudů na rozhodné skutečnosti a jimi podaný výklad Úmluvy CMR dostačující.
15. Jde-li konečně o námitky nedostatečného a tendenčního dokazování, Ústavní soud takové vady neshledal. Obecné soudy náležitě zdůvodnily, proč nebylo rozhodné, že vedlejší účastnice vytkla vady mimo jiné v dodacím listu. Nadto, znovu, vedlejší účastnice vytkla vady zvlášť písemně přímo stěžovatelce. Výpovědí svědků i listinami bylo dále prokázáno, že zboží bylo poškozené již při vykládce. Skutkové verzi vedlejší účastnice, tedy že k poškození došlo nesprávnou manipulací s nákladem již při přepravě, svědčí též další okolnosti, například postup pojišťovny (bod 17 rozsudku okresního soudu) či poškození návěsu stěžovatelky a nutnost přeložit zboží (bod 23 téhož rozhodnutí). Naproti tomu stěžovatelka předkládá pouze již vypořádaná tvrzení; prosté přehodnocování důkazů Ústavnímu soudu přitom nepřísluší.
16. Za vadu náležitého ústavněprávního rozměru Ústavní soud nepovažuje ani to, spolehl-li se okresní soud na tvrzení vedlejší účastnice potvrzené příjemcem i výrobcem zboží o počtu poškozených profilů. Z ničeho nevyplývá, že výrobce zboží má zájem na vyhovění žalobě vedlejší účastnice vůči stěžovatelce, neúčastnil-li se bezprostředně projednávání daného závazku; nadto hodnocení důkazů obecnými soudy nevykazuje žádné vady ústavněprávní povahy. Bližší argumentaci k tomu stěžovatelka ostatně nepředkládá.
17. Lze proto uzavřít, že obecné soudy svoje závěry o odpovědnosti stěžovatelky za poškozené zboží v přepravě opřely o řádné a obhajitelné odůvodnění. V procesu dokazování Ústavní soud k námitkám stěžovatelky žádné kvalifikované vady neshledal. Napadená rozhodnutí proto lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu