Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Jozefka, zastoupeného Mgr. Dominikou Holečkovou, advokátkou, se sídlem Srbská 53, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. září 2022 č. j. 5 C 297/2018-319, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. prosince 2022 č. j. 5 C 297/2018-333, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2024 č. j. 17 Co 63/2023-379 (17 Co 64/2023), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a dále podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je žalovaným v řízení o zaplacení 85 304 Kč s příslušenstvím. Odstranil totiž plot patřící vedlejším účastníkům z pozemku, jehož vlastnictví bylo mezi účastníky sporné. Vedlejší účastníci se tak domáhali po stěžovateli náhrady škody.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 9. 2022 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku ve výši 31 783 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 21. 8. 2018 do zaplacení (výrok I.). Dále bylo ve zbytku uplatněného nároku, a to v částce 3 521 Kč a v částce 50 000 Kč žaloba zamítnuta (výrok II. a III.). Taktéž byla rozhodnutím uložena vedlejším účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatele (výrok IV.) a současně i rozhodnuto o povinnosti účastníků řízení zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok V. a VI.). Doplňujícím usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 5 C 297/2018-333 rozhodl okresní soud tak, že vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 13 013 Kč a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů řízení ve výši 7 642 Kč.
4. Okresní soud konkrétně vyložil, že nárok vedlejších účastníků na náhradu škody za odstraněný plot (spolu se základy a částí vybetonovaného chodníku) je důvodný. V roce 2016 totiž stěžovatel zboural plot vedlejších účastníků, který se nacházel na hranici jejich pozemku p. č. st. X1 a pozemku obce Vřesovice p. č. X2. Zbořené oplocení se nacházelo na pozemku stěžovatele již v roce 1990, kdy se vedlejší účastníci ujali držby mj. části pozemku obce a jeho pozemku na základě smlouvy ze dne 10. 1. 1999. Bez dalšího tak "zabral" část pozemku obce a také část pozemku vedlejších účastníků. Plot byl samostatnou stavbou vedlejších účastníků (podle "starého" občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák"), chodník byl součástí pozemku (podle "nového" občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen "o.z."). Otázku vydržení posoudil soud podle obč. zák. a dospěl k závěru, že spornou část vedlejší účastníci vydrželi.
5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání do výroku I. ke Krajskému soudu v Brně. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 2. 2024, byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen a dále došlo ke změně ve výrocích ohledně náhrady nákladů řízení, současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení odvolacího. Krajský soud se s právním posouzením okresního soudu ztotožnil. Doplnil, že řešení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku, na němž se plot nacházel, není pro posouzení nároku vedlejších účastníků na náhradu škody zásadní. I přesto se s posouzením této otázky ztotožnil. Podstatné je, že pokud stěžovateli vznikly pochybnosti o tom, na jakém pozemku se plot nachází a zda vedlejší účastníci vlastnické právo k pozemku vydrželi či nikoliv, bylo povinností stěžovatele (pokud danou situaci chtěl řešit), využít zákonných prostředků. Stěžovatel podle krajského soudu zcela jednoznačně porušil své právní povinnosti tím, že odstranil plot a chodník ve vlastnictví vedlejších účastníků, čímž jim nepochybně vznikla škoda. Tu je stěžovatel povinen podle § 2910 o.z. nahradit.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti setrval na argumentaci v odvolání, tedy že soud nesprávně posoudil podmínky vydržení a dobré víry vedlejších účastníků. Okresní soud se dopustil nesprávného dokazování vybočující z ústavních mezí, když například nijak nevysvětlil, proč upřednostnil výpověď jednoho účastníka před ostatními. Fotografie, ze kterých soud při dokazování vycházel, rovněž nebyly dostačující. Soudy nepřiléhavě a přepjatě formalisticky posoudily otázku naplnění podmínek pro využití institutu svépomoci podle § 14 o.z. Stejně tak se soudy uchýlily k nerespektování jasné normy, podle níž by nárok vedlejších účastníků neměl požívat právní ochrany za situace, kdy byla tvrzená škoda ještě před zahájením původního řízení nahrazena, a přiznáním nároku tak vedlejší účastníci dosáhli "dvojité" náhrady škody. Vlastnické právo stěžovatele bylo opětovně ze strany vedlejších účastníků těsně před zásahem narušeno, a to výstavbou chodníku na pozemku stěžovatele. Chodník začali budovat až poté, co jim stěžovatel oznámil, že plot zasahuje až do jeho pozemku. S ohledem na rychlý postup stavebních prací nedávalo smysl podávat žalobu z rušené držby. Stěžovatel nikdy nerozporoval, že plot rozebral. Postavil plot nový a místo uvedl do předešlého stavu. Postup vedlejších účastníků je ale zjevně šikanózní. Stěžovatel před odstraněním plotu vedlejší účastníky několikrát na svůj pánovaný postup upozornil, proto je na místě zvážení, zda se v režimu odpovědnosti za škodu stěžovatel nemohl "vyvinit" podle § 2902 o.z. Navíc samotná výše škody byla vyčíslena nekriticky k žalobnímu návrhu.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že den poté, co advokátka podala jménem stěžovatele stížnost bez vad s plnou mocí pro řízení před Ústavním soudem, byla soudu doručena blanketní ústavní stížnost advokátem Nečasem, bez plné moci (resp. byla dodána plná moc ze dne 9. 11. 2022 udělená pouze pro řízení před obecnými soudy). Ústavní soud proto nepostupoval podle § 28 odst. 3 občanského soudního řádu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Při posuzování tvrzených pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud současně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní (usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21 ). Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
10. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud.
11. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti povinnosti hradit částku, která je zjevně bagatelní (31 783 Kč). V bagatelních věcech Ústavní soud zpravidla shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Ačkoliv tedy samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat ze shora naznačených důvodů do úvahy spíše výjimečně. Takové výjimečné okolnosti přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Stěžovatel totiž před Ústavním soudem vznáší zejména námitky nesprávného hodnocení důkazů, případně jeho námitky směřují do výkladu podústavního práva. Zabývání se tímto okruhem námitek však Ústavnímu soudu - se zohledněním konkrétních okolností případu stěžovatele - nepřísluší. Podstatnou část argumentace stěžovatele pokládá Ústavní soud pouze za pokračující polemiku zejména se skutkovými závěry a výkladem a aplikací podústavního práva a s ohledem na to považuje za nadbytečné se k nim znovu vyjadřovat, jelikož závěry učiněné obecnými soudy shledává ústavně souladnými. Proto pro stručnost postačuje na ně v plném rozsahu odkázat.
13. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu