Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Vopálenskou, se sídlem Májová 23, Cheb, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 47 Cm 128/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 9 Cmo 522/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Žalobce (Komerční banka, a.s., následně GE Money Bank, a.s.) se návrhem domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu pohledávku ve výši 3.001.963,36 s úroky, odměnu a náhradu nákladů řízení. Návrh odůvodnil tím, že stěžovatelka vystavila dne 13. 1. 1998 vlastní blankosměnku jako krycí směnku ke specifikované smlouvě o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 12. 1. 1998. Stěžovatelka dále vystavila směnečné vyplňovací prohlášení, kterým žalobci jako majiteli směnky udělila právo vyplnit za stanovených podmínek směnečnou sumu, údaj splatnosti a platební místo.
Žalobce vyplnil směnku v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením a po předchozím upozornění ji dne 10. 7. 2002 předložil stěžovatelce v platebním místě k placení. Krajský soud v Plzni vydal dne 26. 11. 2002 směnečný platební rozkaz, č.j. 52 Sm 172/2002, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku s 6 % úrokem od 11. 7. 2002 do zaplacení, odměnu ve výši 10.006,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 120.480,- Kč.
Námitky stěžovatelky Krajský soud v Plzni shledal rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 47 Cm 128/2002, nedůvodnými, uvedený směnečný platební rozkaz proto ponechal v platnosti a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 9 Cmo 326/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 552/2006, odmítl.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Tvrdí, že si není vědoma toho, že podepsala blankosměnku a směnečné prohlášení. Banka podle ní nebyla oprávněna k vyplnění směnky, neboť jí ve skutečnosti žádné prostředky z úvěrové smlouvy nebyly poskytnuty, neboť banka převedla prostředky sama sobě k úhradě úroků z prodlení z předchozích úvěrových smluv. Takový pohyb finančních prostředků však údajně neodpovídal ujednání se stěžovatelkou.
Všechny úvěrové smlouvy, směnka i směnečné prohlášení jsou podle názoru stěžovatelky neplatné z důvodu jejich neurčitosti a jejich nedobrovolného uzavření v tísni. Podle jejího názoru není možné úročit samotné úroky. Na stěžovatelku byl údajně vyvíjen silný nátlak ze strany zaměstnanců Komerční banky v době, kdy se ocitla v neřešitelné situaci. Veškeré finanční prostředky si totiž půjčila k realizaci podnikatelského záměru vybudování pekárny. Cena finálních pekařských výrobků však neustále klesala bez ohledu na objektivně stoupající náklady na výrobu. Další zdroje financování rovněž nebylo možné realizovat, a to nikoli vinou stěžovatelky.
Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka považuje za nedostatečné.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka podává své vlastní hodnocení skutkového stavu a vyvozuje z něho odlišné právní posouzení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo, zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatelky. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení zákona postupovaly. Obecné soudy dospěly k závěru, že úvěrová smlouva má z hlediska srozumitelnosti zcela standardní úroveň a že stěžovatelka již v minulosti podepsala několik obdobných smluv, z nichž čerpala prostředky, přičemž jejich nesrozumitelnost nikterak nenamítala.
K námitce tísně soudy zcela přiléhavě poukázaly na ustanovení § 267 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož v obchodněprávních vztazích nelze aplikovat ustanovení § 49 občanského zákoníku týkající se tísně. V případě směnky se navíc nejedná o smlouvu. Další skutečnosti, jež stěžovatelka znovu opakuje i v ústavní stížnosti, soudy kvalifikovaly jako popis obtíží, které stěžovatelku při jejím podnikání potkaly, které nicméně nemohou mít vliv na plnění povinností, k němuž se platně zavázala. K námitce stěžovatelky odvolací soud uvedl, že je zcela běžnou praxí požadovat úrok z poskytnutého úvěru i úrok z prodlení, a to i z prodlení s placením úroku z úvěru.
Stejně tak nelze považovat za výjimečný postup banky, při němž došlo k tzv. přeúvěrování dvou původních, stěžovatelkou nesplácených úvěrů (nesplácený úvěr je bankou účetně splacen novým úvěrem).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná
K posuzované věci lze nad rámec dodat, že vzájemná práva a povinnosti smluvních stran úvěrové smlouvy vyplývají ze zákona a ze smlouvy. Jedná se o vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem. Každá ze smluvních stran tedy měla dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl pro ni jasně vymezen a aby případné nesrovnalosti byly předem odstraněny. Námitky stěžovatelky, že si nebyla vědoma rozsahu závazků, které na sebe podpisem převzala, jsou s ohledem na uvedenou zásadu nedůvodné.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2007
Dagmar Lastovecká , v.r. předsedkyně senátu