Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Táni Plutíkové, právně zastoupené Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem Zelný trh 332/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 26 Cdo 413/2024-185, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2023 č. j. 19 Co 193/2022-153 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. února 2022 č. j. 72 C 203/2020-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka vystupovala v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 72 C 203/2020 jako žalovaná. Žalobkyně se proti ní domáhala vyklizení bytu, který je v jejím vlastnictví a ve kterém stěžovatelka bydlí. Městský soud v Brně žalobě na vyklizení napadeným rozsudkem vyhověl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro vady. Tyto vady spočívaly v nedostatečném vylíčení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti fakticky argumentuje proti ještě dřívějším rozhodnutím vydaným v souvisejících řízeních (o výši nájemného a oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu). Zejména namítá, že obecné soudy porušily její právo na řádný proces tím, že jí nepoučily o možnosti být právně zastoupena s tím, že jí soud může právního zástupce ustanovit. Ve vztahu k důvodům, pro které odmítl Nejvyšší soud její dovolání, žádné námitky ani argumenty neuvádí.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost včas podala stěžovatelka, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
6. V rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudkům Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. K řádnému (efektivnímu) vyčerpání procesního prostředku ochrany práva podle uvedeného ustanovení totiž nestačí opravný prostředek (v nyní posuzované věci dovolání) pouze formálně podat, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout o něm (viz zejm. bod 60 stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; a dále např. usnesení ze dne 3. září 2019 sp. zn. III. ÚS 2635/19 anebo usnesení ze dne 11. listopadu 2019 sp. zn. IV. ÚS 2145/19 ). Jak Ústavní soud podrobněji vyloží níže, stěžovatelčino dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu nenaplnilo zákonné a judikatorní požadavky na formulaci předpokladů pro přípustnost dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž je meritorně projednal.
8. V rozsahu, v němž ústavní stížnosti směřuje vůči samotnému usnesení dovolacího soudu, je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelce zákon již žádné další prostředky k ochraně jeho práv neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V tomto rozsahu, ve kterém je ústavní stížností přípustná, je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
10. V případech, kdy Nejvyšší soud odmítne (zcela nebo částečně) vadné dovolání, se Ústavní soud omezuje hlavně na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje-li znaky přehnaného formalismu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže neargumentuje, proč mělo být její dovolání dovolacím soudem meritorně projednané. Ústavní soud proto neměl důvod neakceptovat závěry dovolacího soudu o vadnosti dovolání z pohledu ústavních garancí.
Dovolací soud srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč stěžovatelčino dovolání zákonné požadavky kladené na vylíčení předpokladů přípustnosti nenaplňuje, a to i početnými odkazy na použitelnou judikaturu jak dovolacího soudu, tak Ústavního soudu. Tato judikatura je ustálená a v právní praxi všeobecně známá. Jak uvedl již dovolací soud, mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž dovoláním napadené rozhodnutí (popř. jen ten který napadený výrok) odvolacího soudu ve skutečnosti závisí.
Tuto právní otázku je třeba jednoznačně vymezit.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodu odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné a odkázal i na konkrétní pasáže dovolání. Přímo uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání pouze obecně konstatovala, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že "rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak". Svou argumentaci však nerozvedla. Stěžovatelka přitom právní závěr Nejvyššího soudu nijak nerozporuje. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelky nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, ani námitka, že se soudy nevypořádaly s jejími námitkami, nemohou (samostatně) založit přípustnost dovolání.
12. Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Dovolací soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20 , zejm. body 10 a 13). Dovolací přezkum neslouží k přezkoumání celkové, obecné "správnosti" napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již v minulosti upozornil, že určitou ochranu před "příliš přísnými" nároky dovolacího soudu představuje i institut povinného zastoupení advokátem před dovolacím soudem (podrobněji srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
13. Ústavní soud tak v projednávané věci nezjistil, že by dovolací soud přílišně formalistickým či restriktivním výkladem zákonných náležitostí dovolání porušil při odmítnutí dovolání ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Neobsahuje-li dovolání dostatečnou specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, jak vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., je jeho odmítnutí pro vady ústavně konformní. Ústavní stížnost směřující proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva je v souladu s již citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu