Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Idy Tomkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014 č. j. 32 Cdo 3014/2013-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 19. října 2011 č. j. 9 EC 358/2010-117 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobkyni částku 230.344,72 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2013 č. j. 28Co 63/2012-172 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného vyhovujícího výroku ve věci samé co do částky 130.684,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III.). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014 pod č. j. 32 Cdo 3014/2013-205 bylo dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2013 č. j. 28 Co 63/2012-172 odmítnuto (výrok pod bodem I.) a ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal nato, že odvolací soud dospěl k závěru, že poplatek za předčasné ukončení smlouvy o úvěru nelze považovat za smluvní pokutu ve smyslu ustanovení § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť ta je sjednávána pro případ porušení smluvní povinnosti, zatímco v daném případě smlouva o úvěru zanikla v souladu s ujednáním účastníků o jejím zániku při vzniku pojistné události. Neposoudil-li odvolací soud ujednání o povinnosti žalované uhradit poplatek za předčasné ukončení smlouvy o úvěru jako ujednání o smluvní pokutě, pak není podle dovolacího soudu dán dovolatelkou tvrzený důvod přípustnosti dovolání.
Závěr o platnosti smluvní pokuty odvolací soud neučinil. S námitkou, že odvolací soud se nezabýval posouzením, zda ustanovení o povinnosti hradit poplatek za předčasné ukončení smlouvy o úvěru není v rozporu s dobrými mravy nebo obcházením ustanovení o smluvní pokutě, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. Dovolací soud se proto touto námitkou, jejíž prověření předpokládá tvrzení skutečností, pro které je ujednání v rozporu s dobrými mravy, nemohl zabývat.
Poněvadž nejde o smluvní pokutu, nelze výši tohoto poplatku ani poměřovat výší zajišťované povinnosti. Přestože dovolatelka uvádí, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, její námitky se týkají pouze potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení chybí jakákoliv argumentace, tyto výroky dovolatelka podle Nejvyššího soudu zcela pominula, nezabývala se přípustností dovolání proti těmto výrokům ani důvodností.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu