Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky DC SPED spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Rokytce 1032/24, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009, 29 NSČR 75/2011-A-167, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009, 1 VSPH 752/2011-A-159 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011 č. j. KSUL 43 INS 8520/2009-A-136, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné rozhodl, že je stěžovatelka v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením tento výrok soudu první instance potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně (krajského soudu) JUDr. Jiřina Skalská není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením tak, že v části směřující proti výše uvedeným výrokům řízení zastavil a ve zbývající části dovolání zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze soudů nerozhodl o její námitce místní nepříslušnosti a dovolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou nepříslušnosti věcné. Pokud jde potom o stěžovatelkou vznesenou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Skalské, má stěžovatelka za to, že výklad podaný v projednávané věci dovolacím soudem je v rozporu s výslovnou dikcí ustanovení § 15b odst. 2 občanského soudního řádu, a to zvláště za situace, kdy je zřejmé, že se soudkyně s námitkou stěžovatelky před jednáním konaným dne 11. 5. 2011 údajně neměla možnost seznámit, a proto ji z povahy věci nemohla posoudit jako nedůvodnou. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, přičemž předkládá Ústavnímu soudu k přezkoumání via facti totožné námitky, se kterými se již v napadeném usnesení vypořádal - dle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformně - Nejvyšší soud. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu proto Ústavní soud v úplnosti odkazuje a pouze na vysvětlenou uvádí následující skutečnosti.
Jakkoli je možno se stěžovatelkou souhlasit, že ve smyslu ustanovení § 15b občanského soudního řádu nemohla soudkyně považovat námitku podjatosti za nedůvodnou, pokud neměla možnost se s ní seznámit, je třeba zdůraznit, že v takovém případě se tím spíše uplatní dispozice ustanovení § 15b občanského soudního řádu, neboť je zřejmé, že byla naplněna její hypotéza "byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání", přesněji řečeno se za dané situace tím spíše neaplikuje ustanovení § 15b odst. 1 občanského soudního řádu.
Z insolvenčního rejstříku je navíc zřejmé, a prizmatem zásady vigilantibus iura nikoli nepodstatné, že stěžovatelka při jednání konaném dne 11. 5. 2011 námitku podjatosti soudkyně vznést nemohla, neboť dle zápisu z jednání se bez omluvy na toto jednání nedostavila (což ostatně ani nerozporuje). Z hlediska stěžovatelkou dovolávaných základních práv je nicméně stěžejní skutečnost, že nadřízený soud posléze shledal vznesenou námitku podjatosti za nedůvodnou. Skupina námitek, vycházející z tvrzené podjatosti soudkyně JUDr.
Skalské, tak zjevně není případná.
Namítá-li potom stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s námitkou věcné nepříslušnosti, není z ústavní stížnosti zřejmé, jaké odůvodnění by stěžovatelka považovala za ústavně konformní, pokud se jí nejeví obecně srozumitelný závěr, že v dané věci jsou dle ustanovení § 9 odst. 4 občanského soudního řádu v první věci příslušné krajské soudy. Pro úplnost je tak možno poznamenat, že by v dané věci mohl být věcně příslušným i Městský soud v Praze, to ovšem za předpokladu, že by byl příslušným rovněž místně. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že v dané věci ve skutečnosti spor o věcnou příslušnost otevřen nebyl, neboť stěžovatelka vznesla - materiálně vzato - toliko námitku místní nepříslušnosti, tu však vznesla zjevně opožděně (čemuž opět v ústavní stížnosti ani nijak relevantně neoponuje).
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.
Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu