Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Valešové, zastoupené Mgr. Jaromírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Hornomlýnská 1543, Zlín, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 10. 2016, č.j. 9 C 107/2010-379, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, č.j. 16 Co 29/2017-447, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 21 Cdo 6041/2017-520, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ze dne 20. 4. 2017, č.j. 16 Co 29/2017-447, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno ve správném znění, tedy že žaloba, aby byla povolena obnova řízení ve věcech sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010 vedených u Okresního soudu ve Vsetíně, se zamítá. Potvrzen byl také výrok o náhradě nákladů řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č.j. 21 Cdo 6041/2017-520.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení souvisejících s ukončením jejího pracovního poměru. Ve vztahu k rozhodování o povolení obnovy řízení pak uvádí, že dne 5. 1. 2015 obdržela nové skutečnosti a na základě toho podala dne 11. 3. 2015 žalobu na obnovu řízení k Okresnímu soudu ve Vsetíně. Je podle ní zřejmé, že se její zaměstnavatel dopustil správního deliktu, její šikany a diskriminace, neboť věděl o křivých svědeckých výpovědích a existenci nových skutečností nepopřel. Žaloba na obnovu řízení je podle ní tudíž důvodná.
6. Jako nové skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje listiny "Historie dokumentu registračního listu akce Oprava krytu, zaslaný Ministerstvem pro místní rozvoj, Praha 1 na Město Vsetín, svědčící o tom, že svědek Ing. Bartoň u soudu lhal, neboť věděl o zajišťování dotací na kryty CO" a "Výpis z BÚ společenství vlastníků Zahradní 1186, kde proběhla platba za kryt CO ve výši 13 687,20 svědčící o tom že svědkyně Matochová u soudu lhala, neboť město Vsetín stále proplácelo náklady za kryty CO" (přesná citace). Tyto nové skutečnosti jsou podle stěžovatelky uvedeny ve spisu 9 C 156/2008 pod číslem 12 a 23.
7. Stěžovatelka namítá také to, že Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě odmítly žalobu na obnovu řízení s tím, že nové skutečnosti se netýkají žaloby na obnovu řízení, což je však podle stěžovatelky v naprostém rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258, a s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, jelikož nové skutečnosti jsou pro všechny žaloby na obnovu řízení stejné.
8. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka v obecné rovině poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Dále pak opětovně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak probíhala a skončila předchozí řízení a upozorňuje na zkorumpovanost a zneužití pravomoci u soudců Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Z příloh doložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti vyplývá, že se žalobou ze dne 11. 3. 2015 domáhala obnovy řízení ve věcech sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010, v nichž probíhalo řízení o určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru. O žalobě na obnovu řízení rozhodl nejprve Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 C 107/2010-278, a usnesením ze dne 18. 6. 2015, č.j. 9 C 165/2010-246, a to tak, že obě žaloby na obnovu řízení odmítl se zdůvodněním, že žaloba není schopná projednání, jelikož stěžovatelka přes výzvu soudu dle § 43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.
řádně nedoplnila, které nové skutečnosti a důkazy vyšly najevo, případně které existovaly i v době soudního řízení, avšak stěžovatelka je nemohla bez své viny použít. Tato usnesení byla následně změněna Krajským soudem v Ostravě tak, že žaloba na obnovu řízení se neodmítá (viz usnesení ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, a usnesení ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258), a to z toho důvodu, že stěžovatelka odstranila vadu žaloby na obnovu řízení (byť až v odvolacím řízení), když uvedla, které skutečnosti a důkazy vyšly najevo, a to tvrzením, že dne 5.
1. 2015 obdržela dva důkazy, které jsou řazeny pod č. 12 a č. 23 s tím, že tyto neměla v průběhu řízení k dispozici. Za tohoto stavu krajský soud konstatoval, že není na místě žalobu na obnovu řízení odmítnout a okresní soud se jí bude muset zabývat věcně.
13. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 1. 2016, č.j. 9 C 107/2010-306, bylo následně rozhodnuto, že řízení vedená po sp. zn. 9 C 107/2010 a sp. zn. 9 C 165/2010, se spojují ke společnému řízení a vedoucím spisem se určuje spis sp. zn. 9 C 107/2010.
14. Námitku stěžovatelky, že Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě žalobu na obnovu řízení odmítly v naprostém rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 154/2015-258, a s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č.j. 16 Co 155/2015-303, není možné vnímat jinak, než jako nepochopení dané procesní situace. Žaloba na obnovu řízení byla nejprve v souladu s § 43 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. odmítnuta z důvodu neodstranění vad, neboť stěžovatelka přes výzvu soudu řádně nedoplnila, na základě jakých skutečností se obnovy řízení domáhá.
Učinila tak až v rámci odvolacího řízení a z tohoto důvodu krajský soud rozhodl tak, že žaloba na obnovu řízení se neodmítá. Na základě tohoto rozhodnutí (a na základě odstranění vad žaloby na obnovu řízení) o žalobě stěžovatelky znovu rozhodoval okresní soud. Ten následně žalobu na obnovu řízení v souladu s § 235e odst. 1 o.s.ř. zamítl (nikoliv odmítl), neboť důvody pro povolení obnovy řízení neshledal, a toto jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno jak Krajským soudem v Ostravě, tak Nejvyšším soudem.
15. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu, k zamítnutí žaloby došlo proto, neboť okresní soud dospěl k názoru, že zákonné důvody pro povolení obnovy řízení zde dány nejsou. Tento svůj závěr zdůvodnil tím, že stěžovatelka (která se k nařízenému jednání nedostavila, ani se neomluvila) jako důvod obnovy uváděla, že soud nesprávně posoudil důkazy předložené v předchozích řízeních a že se soudci mohli dopustit při výkonu své funkce trestného činu, odkázala na nahrávky, které pořídil její právní zástupce, ale nepředložila žádné důkazy, které by její tvrzení prokazovaly, a dále předložila tytéž důkazy jako již v předchozích řízeních, mimo důkazy č. 12 a č.
23. Dle okresního soudu v rámci důkazu č. 12 - Úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 3. 9. 2008, stěžovatelka hovořila o materiálu pro krizový štáb a uváděla, že chtěla pouze více času, aby si mohla vytřídit a odnést své osobní věci, což jí nebylo umožněno. Důkaz č. 23 pak uvádí, že dne 9. 3. 2009 došlo k předání osobních věcí stěžovatelce z kanceláře č. 250, které byly v její nepřítomnosti a při komisionálním otevření skříní poté uskladněny v budově žalovaného, přičemž některé věci stěžovatelce nepatřily a některé postrádá. Tyto dva nově předložené listinné důkazy se však dle okresního soudu netýkají předmětu sporu tak, že by mohly zvrátit vydaná rozhodnutí a přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, ani se nejedná o důkazy, které nemohla bez své viny použít v původním řízení, když je evidentně měla k dispozici (opak ani netvrdila).
16. Také krajský soud uvedl, že ze všech podání stěžovatelky vyplývá, že bytostně nesouhlasí s rozhodnutími učiněnými v předchozích řízeních, což však není důvodem pro obnovu řízení. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud provedl důkaz dvěma novými důkazy označenými stěžovatelkou, a současně souhlasil se závěrem okresního soudu, že dva nové předložené listinné důkazy se netýkají předmětu sporu tak, aby mohly zvrátit vydaná rozhodnutí, a nejsou novými důkazy, neboť v průběhu původního řízení existovaly a mohly být použity. Z těchto důvodů rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
17. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl se zdůvodněním, že není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatelkou předložené listinné důkazy (jestliže existovaly v průběhu původního řízení a mohly být použity) nepředstavují ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nové důkazy, které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Z právě naznačené rekapitulace je patrné, že ačkoliv je stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v převážné míře míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení námitky, kterými však v podstatě nikterak nereaguje na zdůvodnění napadených rozhodnutí. Obnova řízení byla zamítnuta proto, že dva nové důkazy (označené stěžovatelkou pod číslem 12 a 23 a v rozhodnutích obecných soudů blíže specifikované) se dle obecných soudů netýkají předmětu sporu takovým způsobem, aby mohly zvrátit vydaná rozhodnutí a přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, a nejsou novými důkazy, neboť existovaly již v průběhu původního řízení.
Těmto důvodům však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje. Za nové skutečnosti pak stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje zcela jiné listinné důkazy, než ty, které v souvislosti s žalobou na obnovu řízení posuzovaly obecné soudy, současně ale ani netvrdí, že by se obecné soudy v tomto směru dopustily pochybení. V materiálech zaslaných Ústavnímu soudu stěžovatelkou v rámci jejího doplnění advokátem sepsané ústavní stížnosti lze přitom pod č. 12 a č. 23 najít jak odkaz na důkazy, kterými se v souvislosti se žalobou na obnovu řízení zabývaly obecné soudy (viz odkaz na složku IV., bod IV.1.7., složka IV.2., číslo důkazu 12 a 23), tak odkaz na listiny označené stěžovatelkou v ústavní stížnosti (viz odkaz na složku III.
a přílohy III.1.12 a III.1.23). Z ústavní stížnosti je tak zřejmé především to, že stěžovatelka se neztotožňuje s průběhem a s výsledky předchozích řízení a tato řízení se snaží opakovaně zpochybnit celou řadou námitek, ovšem její argumentace nebere v potaz účel obnovy řízení a zákonné podmínky tohoto mimořádného opravného prostředku vymezené v § 228 odst. 1 o.s.ř.
19. Pro úplnost je možné poznamenat, že řízení sp. zn. 9 C 107/2010, jehož obnovy se stěžovatelka snaží domoci, bylo již v minulosti předmětem přezkumu u Ústavního soudu, přičemž předchozí ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla odmítnuta coby zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1177/14 ze dne 12. 6. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
21. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a vzhledem k tomu, že neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu