Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Karla Třetiny, zastoupeného JUDr. Josefem Kolkou, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Palackého 2760, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2009 ve věci sp. zn. 36 Co 404/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 4. 2008 ve věci sp. zn. 12 C 73/2007, takto: Návrh se odmítá.
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Děčíně shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobkyně (Jarmila Hodboďová) je dědičkou ze zákona po zůstaviteli Karlu Třetinovi, zemřelém dne 20. 6. 2006, neboť nejsou dány zákonné důvody vydědění dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
Zůstavitel, stěžovatelův otec Karel Třetina, sepsal dne 2. 11. 2005 závěť a listinu o vydědění své dcery Jarmily Valentové (žalobkyně), ve které podrobně popsal důvody, které ho k tomuto úkonu vedly. Současně zdůraznil své přesvědčení, že žalobkyně o něho trvale neprojevovala zájem, jaký by potomek vůči svému rodiči projevovat měl. Zůstavitel v listině o vydědění především zdůraznil, že mu jeho dcera neposkytla pomoc ani v době, kdy to nutně potřeboval, a to v roce 2003, kdy prodělal závažnou operaci cév a ani v roce 2005, kdy prodělal infarkt.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s ustálenou judikaturou. Domnívá se totiž, že vyjádření zůstavitelovy vůle v souvislosti s popisem chování jeho dcery nelze vyložit jinak, než jako uplatnění důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku, tedy jako právní úkon, který obsahuje platné důvody vydědění. Současně stěžovatel zdůrazňuje, že listina o vydědění byla učiněna formou notářského zápisu, který je veřejnou listinou (§ 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti), u níž se uplatní dle ustanovení § 134 občanského soudního řádu pravidlo, že není-li prokázán opak, osvědčuje tato listina i pravdivost toho, co je v ní uvedeno.
Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že zůstavitel v notářském zápise podrobně popsal důvod pro vydědění žalobkyně, uvedl a popsal chování žalobkyně vůči němu za období mnoha let, přičemž takové chování dle jeho názoru nepochybně postačuje k závěru o trvalém neprojevování zájmu, který by potomek svému rodiči projevovat měl. K prokázání této skutečnosti a k popsání průběhu tohoto právního úkonu stěžovatel soudům první i druhé instance navrhoval provedení výslechu notářky, jež předmětný notářský zápis učinila, obecné soudy však tento návrh nerespektovaly a navrhovaný důkaz neprovedly.
Nadto stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na zřejmé rozpory mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Dle stěžovatele totiž neobstojí skutkové zjištění, že žalobkyně jezdila navštěvovat zůstavitele do Chomutova (což ostatně ani sama netvrdila), a mylný je taktéž závěr odporující obsahu přestupkového spisu, že byl stěžovatel v přestupkovém řízení trestán uložením pokuty za napadení žalobkyně. Z kontextu měla být potom vytržena část svědecké výpovědi Jaroslava Valenty (syna žalované), ze které mělo vyplynout, že zůstavitel v nemocnici odmítl telefonát žalobkyně; z výpovědi jako celku totiž tento závěr dle stěžovatele vůbec nevyplývá.
Obstát konečně nemůže dle názoru stěžovatele ani skutkové zjištění, že žalobkyně při setkání zůstavitele nepozdravila pouze jednou, neboť jak vyplývá ze svědecké výpovědi Lenky Lesákové, mělo se tak stát nejméně pětkrát. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 398/97 proto stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu zákazu tzv. deformace důkazů. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Namítá-li stěžovatel v projednávané věci rozpor mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními, musí Ústavní soud zdůraznit, že žádný extrémní nesoulad, jenž by odůvodňoval jeho kasační zásah, v dané věci seznatelný není. Jakkoli mohou být dílčí skutkové závěry, s nimiž stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje, nesprávné, je současně zřejmé, že klíčové skutkové závěry zůstávají stěžovatelovou kritikou nedotčeny, neboť vycházejí (taktéž) z důkazů, u kterých korektnost jejich hodnocení obecnými soudy stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje.
Pro přijatá skutková zjištění relevantní skutečnosti totiž dle odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývají rovněž ze svědeckých výpovědí Anny Štěpánové, Wernera Hodbodě, Martiny Hoffmanové, Aleny Valentové, Hynka Říhy a Evy Pislcejkové a se stěžovatelem uváděnou výjimkou i Lenky Lesákové. K této skupině stížnostních námitek je tak možno uzavřít, že zpochybnění dílčích skutkových zjištění, respektive indikace určitých nepřesností v odůvodnění napadených rozsudků bez dalšího nezpochybňuje předmětná skutková zjištění jako celek.
Obecnými soudy přijatá skutková zjištění proto dle názoru Ústavního soudu nejsou v takovém rozporu s provedenými důkazy, jenž by odůvodňoval závěr, že se soudy obou instancí dopustily svévolného hodnocení důkazů, kterýžto závěr by vedl nevyhnutelně ke kasaci napadených rozsudků. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 398/97 tak není případný, nehledě k tomu, že tam projednávaná věc byla věcí trestněprávní, pročež odkazované závěry nemohou bez dalšího dopadat do projednávané věci, jež je provenience civilněprávní.
Přisvědčit není možno stěžovateli ani v tom, že by dané právní závěry soudů první a druhé instance byly v rozporu s "ustálenou judikaturou" (kterou nikterak nekonkretizuje). Naopak je zřejmé, že přijaté právní závěry konvenují ustálené interpretaci ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku vycházející z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 ve věci sp. zn. 6 Co 10/96 (R 23/1998), přejatých posléze rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2214/2002.
Na jejich základě se ustálil princip, jenž je rovněž doktrinálně ukotven (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 1416), že v případě důvodu vydědění dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku musel mít zůstavitel sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Naplnění této nezbytné podmínky zákonného vydědění přitom stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí. Neprovedly-li za této procesní situace obecné soudy stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí notářky, jež sepsala předmětný notářský zápis, nevykazuje tento postup dle Ústavního soudu žádné zjevné ústavněprávní deficity.
Pro úplnost je namístě zdůraznit, že na výše uvedeném nic nemění ani závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 11. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 295/10 , neboť skutkové okolnosti tam projednávaného případu jsou zjevně odlišné a jeho právní závěry tak do projednávané věci přímo nedopadají.
Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresní soud v Děčíně v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti. Porušení stěžovatelem dovolávaného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny je proto v dané věci zcela vyloučeno. Ústavní soud proto návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu