Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na hutích 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024 sp. zn. 61 To 139/2024, spojené s návrhem na přednostní projednání, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Stěžovatel je obviněným v trestním řízení, v němž je stíhán pro zločin vydírání [§ 175 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku)], přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu [§ 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí [§ 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku], pro přečin nebezpečného vyhrožování (§ 353 odst. 1 trestního zákoníku) a přečin týrání zvířat (§ 302 odst. 1 trestního zákoníku). Ústavní soud nyní v jeho věci rozhoduje již podruhé.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve rozhodl usnesením sp. zn. 37 Nt 1650/2023 ze dne 1. listopadu 2023 tak, že byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu, a to z důvodu § 67 písm. b), c) trestního řádu (vazba koluzní a předstižná). Stěžovatel následně podal žádost o propuštění z vazby. Státní zástupkyně žádosti nevyhověla a věc postoupila (10. ledna 2024) soudu prvního stupně.
4. Obvodní soud žádosti vyhověl. Dne 23. ledna 2024 vydal ve vazebním zasedání usnesení sp. zn. 37 Nt 3002/2024, jímž rozhodl o odpadnutí vazebního důvodu vazby koluzní a při trvajícím důvodu vazby předstižné stěžovatele z vazby propustil, přičemž vazbu nahradil dohledem probačního úředníka a opatřením v podobě zákazu styku s uvedenými osobami.
5. Státní zástupce proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, jejíž písemné odůvodnění soudu doručil dne 5. února 2024, obhájci stěžovatele jej však soud přeposlal až 20. února 2024. Stížnost projednal obhájce se stěžovatelem dne 22. února 2024 a následně zahájil přípravu písemného vyjádření ke stížnosti. Téhož dne (tedy 22. února 2024) ale Městský soud v Praze v neveřejném zasedání vydal usnesení sp. zn. 61 To 139/2024, jímž zrušil usnesení soudu prvního stupně a za současného trvání vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu nově rozhodl, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby se zamítá, jeho písemný slib se nepřijímá, nevyslovuje se dohled probačního úředníka a zamítá se návrh na uložení předběžného opatření spočívajícího v zákazu styku s uvedenými osobami.
6. Stěžovatel ve své první ústavní stížnosti namítal, že stížnostní soud rozhodl, aniž by mu poskytl prostor k reakci na písemné odůvodnění stížnosti. Ústavní soud stěžovateli nálezem vyhověl a rozhodnutí městského soudu ze dne 22. února 2024 zrušil. Dospěl k závěru, že rozhodne-li stížnostní soud o stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o propuštění obviněného z vazby tak, že obviněného z vazby nepropustí a zároveň obviněnému neposkytne možnost vyjádřit se ke stížnosti, porušuje jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 682/24 ze dne 24. 4. 2024).
7. Městský soud v Praze tedy rozhodoval dne 16. 5. 2024 po kasačním zásahu Ústavním soudem podruhé nyní napadeným rozhodnutím, přičemž podle obsahu ústavní stížnosti obhajobě byla dána možnost vyjádřit se ke stížnosti státního zástupce. Soud rozhodl věcně totožně - tedy tak, že se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, písemný slib obviněného se nepřijímá, nad obviněným se nevyslovuje dohled probačního úředníka a návrh na vydání předběžného opatření (zákazu styku s vymezenými osobami) se zamítá.
8. Stěžovatel podal i proti druhému rozhodnutí městského soudu ústavní stížnost. Její podstatu lze shrnout tak, že došlo k překročení zákonných lhůt pro rozhodování o vazbě. Podle stěžovatele představovalo (po vydání nálezu Ústavního soudu) poslední existující rozhodnutí o vazbě obviněného toliko nepravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2024. To bylo k okamžiku vydání nálezu více jak 3,5 měsíce staré (a v té době poslední pravomocné rozhodnutí o vazbě obviněného ze dne 30. 11. 2023 bylo také více jak tři měsíce staré). Výklad trestního řádu by měl být jednoznačně proveden ve prospěch stěžovatele, přičemž zákon ani jiný výklad při překročení periodicity přezkumu nepřipouští. Stěžovatel je také toho názoru, že lhůta tří měsíců musí být zachována (za použití analogie k § 72 odst. 1 trestního řádu) i mezi vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně o vazbě a rozhodnutím stížnostního soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na přednostní projednání a návrhem na přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Současně se domáhal konstatování, že "že v případě stěžovatele došlo k marnému uplynutí lhůty dle § 72 odst. 1 trestního řádu".
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
11. Předně Ústavní soud podotýká, že trestní řád neupravuje lhůtu, v jaké musí být od vydání prvostupňového rozhodnutí o vazbě rozhodnuto stížnostním soudem o stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí. V případě stěžovatele však namítaný tříměsíční interval dodržen byl.
12. Fakticky rozhodovaly obecné soudy (pravomocně a naposled) o vazbě obviněného dne 22. února 2024, a to prvním rozhodnutím městského soudu. Jakkoliv bylo toto rozhodnutí nálezem Ústavního soudu (ze dne 24. 4. 2024, který byl vyhlášen - nikoliv vydán, jak uvádí stěžovatel - dne 7. 5. 2024) zrušeno pro nedostatek prostoru k obhajobě, je zřejmé, že druhé rozhodnutí stížnostního soudu následovalo hned 16. 5. 2024, tedy v tříměsíční lhůtě od předešlého pravomocného rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenamítá věcné výhrady do posouzení vazebních důvodů v druhém rozhodnutí městského soudu, dovolává se pouze porušení periodicity přezkumu. K takovému porušení práv stěžovatele (jeho osobní svobody) však nedošlo.
13. Povinnost periodického přezkumu v případě osob, které jsou zbaveny osobní svobody, plyne z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Důvodem požadavku na průběžný přezkum pokračujícího zbavení osobní svobody je zajistit patřičnou ochranu osobám v případech, kdy původní zbavení osobní svobody bylo zákonné, avšak v průběhu času následně ztratilo svou odůvodněnost a stalo se nezákonným. Takto má být eliminováno riziko dlouhodobého zbavení osobní svobody jednotlivce poté, co trvající zbavení osobní svobody ztratilo svůj zákonný podklad. Je pak na jednotlivých státech, aby zajistily systém, který bude schopen urychleně posoudit, zda se zbavení osobní svobody nestalo nezákonným.
14. Daná tříměsíční lhůta v českém právním řádu vyplývá z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny ve spojení s úpravou trestního řádu (zejm. § 72 odst. 1 tohoto zákona). Z § 72 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Zákonná tříměsíční lhůta, v níž musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové.
Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný vliv na další omezení svobody jednotlivce. Pokud soud v uvedené lhůtě nerozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě, představuje nedodržení uvedeného požadavku nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku tohoto též do práva na osobní svobodu (nález sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015).
15. Judikatura Ústavního soudu se shoduje na tom, že při rozhodování o pokračování vazby obviněného dle § 72 odstavce 1 trestního řádu je pro určení začátku lhůty rozhodné, kdy nabylo předchozí rozhodnutí o omezení na osobní svobodě právní moci - a to i v případech, kdy doposud nedošlo k dodání obviněného do vazby. Proto například nepřezkoumání důvodnosti vazby nejpozději tři měsíce po právní moci rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby v situaci, kdy obviněný byl mezičasem dodán do výkonu vazby, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015).
16. Klíčový okamžik - počátek běhu tříměsíční lhůty pravidelného zákonného přezkumu - je vztahován k okamžiku absolutní právní moci předchozího rozhodnutí, tedy lhůta počíná běžet až poté, kdy rozhodnutí nabylo právní moci ve vztahu ke všem osobám, které jsou oprávněny vůči němu podat stížnost. Podle judikatury Nejvyššího soudu pak pouze pokud by postup soudů představoval zásah do ústavně garantovaných práv obviněného (vzniknou-li v řízení nedůvodné průtahy při vyhotovování vazebního rozhodnutí), lze vycházet při určení počátku běhu lhůty z relativní právní moci předchozího rozhodnutí, tedy z právní moci ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 03. 2019, sp. zn. 4 Tz 29/2019). K takové situaci v případě stěžovatele nedošlo.
17. Městský soud jako stížnostní soud v nyní napadeném rozhodnutí nevyhověl návrhu stěžovatele, aby byl ihned propuštěn z vazby na svobodu a toto rozhodnutí s ohledem na výše uvedené neporušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. V případě stěžovatele běžela tříměsíční lhůta od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1.11.2023, sp.zn. 37 Nt 1650/2023, tj. ode dne 30.11.2023, přičemž v této lhůtě Obvodní soud pro Prahu 5 včasně rozhodl o vazbě obviněného usnesením ze dne 23. ledna 2024, které nabylo právní moci dnem napadeného rozhodnutí městského soudu ze dne 16. 5. 2024. Toto rozhodnutí bylo navíc vydáno ve lhůtě tří měsíců od prvního rozhodnutí městského soudu, které Ústavní soud výše citovaným nálezem zrušil z procesních důvodů.
18. Aktuálně stěžovateli počala běžet další tříměsíční lhůta od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě stěžovatele (od vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí), v níž musí být rozhodnuto o vazbě ve smyslu § 72 odst. 1 trestního řádu, pokud bude proti stěžovateli vedeno přípravné řízení a bude nadále vazebně stíhán.
19. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na procesní neúspěch stěžovatele nebyl důvod k přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti, k níž Ústavní soud obecně přistupuje pouze výjimečně. O návrhu na přednostní projednání nebylo samostatně rozhodnuto, neboť Ústavní soud ke (kvazi)meritornímu přezkumu přistoupil neprodleně po seznámení se se spisem, a fakticky tím stěžovatelově návrhu vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu