Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti HYDROPROJEKT CZ a.s., se sídlem Praha 4, Táborská 31, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Kamlerova 795, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008 č. j. 32 Odo 1447/2006-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2008, se stěžovatelka, s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a svého vlastnického práva, garantovaného čl. 11 Listiny, ve spojení s čl. 90 a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že Nejvyšší soud tím, že se nezabýval podstatnými náležitostmi právní kvalifikace případu, zcela rezignoval na splnění povinností uložených mu občanským soudním řádem, konkrétně jeho ustanoveními § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 a 3. Stěžovatelka označuje napadené rozhodnutí za řádně neodůvodněné, tedy za nepřezkoumatelné a nepředvídatelné.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008 č. j. 32 Odo 1447/2006-1071 bylo zjištěno, že Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 9. 5. 2006 č. j. 1 Cmo 343/2005-1055 rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2005 č. j. 12 Cm 1250/1994-1024 ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 1,178.096,-Kč a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé ho změnil tak, že žalobu ohledně částky 1,178.095,-Kč zamítl (výrok II.). Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Žalobce napadl rozsudek vrchního soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem, proti němuž brojí stěžovatel (v rozsudku označený jako "žalovaný") ústavní stížností, zrušil rozhodnutí vrchního soudu v napadeném výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech odvolacího řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná (srov. výjimky z této zásady uvedené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zrušil měnící výrok ve věci samé a výrok o nákladech odvolacího řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. I když je soud obecně vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jeho rozhodnutí nelze předjímat. Stěžovatelka coby účastník řízení může v dalším průběhu řízení disponovat všemi svými procesními právy včetně podání opravného prostředku.
Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí konečná. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno a stěžovatelka již nebude mít k dispozici žádný opravný prostředek, bude moci podat novou ústavní stížnost a zpracovat ji tak, aby zohledňovala i výsledky dalšího řízení před obecnými soudy. V dané fázi řízení není Ústavní soud oprávněn s ohledem na zásadu subsidiarity se ústavní stížností zabývat meritorně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, když neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2008
Stanislav Balík soudce zpravodaj